Politika demoliční koule mění svět. Sílící pocit bezmoci zvyšuje touhu po destrukci a bere víru v reformy
Zpravodajství z Mnichovské bezpečnostní konference: Překonání vnitřních slabin západních demokracií je stejně podstatné jako moderní zbrojní systémy
Od roku 2016, kdy se Respekt účastní Mnichovské bezpečnostní konference, se depresivní nálada na tomto setkání prohlubuje. Cítit je to i z názvů studie, která je vždy podkladem zdejších jednání. Například v roce 2017 nesla název „Post-pravda, post-Západ, post-řád“, o rok později „Na hraně propasti – a zpět?“, v roce 2020 pak „Westlessness“ – což značilo slábnutí západní jednoty, ztrátu smyslu transatlantické aliance. A letos?
„Under destruction“ – „Uprostřed destrukce“. Podle jejích autorů jsme vstoupili do éry mezinárodní politiky, již charakterizuje demoliční koule. „Růst demoličních mužů v politice se zdá být jedním z nejvýznamnějších trendů 21. století,“ píší. Tato „touha po destrukci“ už není okrajovým fenoménem, posouvá se do mainstreamu.
Staví na resentimentu vůči předchozímu liberálnímu směřování a na zklamání z praktických, materiálních výsledků demokratického vládnutí. Podle průzkumu, který si mnichovský think tank zadal, je jen naprostá menšina obyvatel zemí G7 toho názoru, že politika současných vlád přinese příštím generacím lepší život.
Posiluje také názor, že politické struktury – domácí i zahraniční – jsou tak zbyrokratizované a omezené zákony i soudy, že není možné je postupně a pomalu reformovat, aby lépe sloužily lidem. Zároveň podle respondentů nejsou politické systémy a mezinárodní instituce schopné řešit stoupající globální rizika a důsledky masivních technologických a ekonomických změn. Roste pocit kolektivní bezmoci, kterou dokládá tento graf z podkladové studie.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
