Finsko vymyslelo, jak se zbavit bezdomovectví

Bylo to v době, kdy se Finsko zrovna rozběhlo do úspěšné budoucnosti. Někdejší továrna na gumáky Nokia vyrobila svůj první přenosný telefon, který si během návštěvy Helsinek vyzkoušel i Michail Gorbačov, a přezdívalo se mu pak proto Gorba. Ekonomika prudce rostla, ačkoli na dluh. Hokejisté na olympiádě v roce 1988 získali vůbec první mezinárodní medaili a nastartovali pravidelné medailové žně. Vzestup osmdesátých let ale doprovázela i sociální krize: počet lidí bez domova vzrostl až na dvacet tisíc, tedy skoro půl procenta obyvatel. Přespávali často v popelnicích, v nichž je před zmrznutím chránilo jen teplo vlastního těla. 

Pohled na bídu uprostřed rozkvětu vyvolal morální pobouření, veřejnou debatu i reakci. Snaha skutečně změnit nedůstojné podmínky života na ulici a v parcích – a nikoli ho jen administrativně uhlazovat s omezenými rozpočty a pozorností – se stala politickou prioritou. Ve spojení s novátorským přístupem, o němž ještě bude řeč, to přineslo výsledky. 

Finsko a Dánsko (které převzalo finský přístup) jsou jedinými evropskými státy, kde od vypuknutí finanční krize v roce 2008 počet lidí bez domova klesá. Asi tři tisíce Finů bez stálé adresy přespávají u kamarádů nebo příbuzných, zcela „na ulici“ už ale zůstalo jen pár set jedinců. Pro srovnání: v Česku na ulici, v parcích a nouzových noclehárnách přežívá dnes patnáct až dvacet tisíc lidí.  

Byty místo nocleháren 

Pro finský úspěch jsou klíčová přesná data. Od konce osmdesátých let vláda každým rokem prezentuje velmi detailní statistiky o počtu bezdomovců. Země má tedy o situaci v terénu vynikající přehled a může na jeho základě plánovat své kroky. Zjistila díky tomu například, že počet lidí bez domova v důsledku sociální politiky klesal již v devadesátých letech, na počátku tisíciletí ale analýzy ukazovaly, že se nijak nelepší situace jedinců, kteří jsou „na ulici“ dlouho. A právě na ně se proto v roce 2007 zaměřila nová vládní strategie.

Před necelými deseti lety mi během návštěvy Prahy její tvůrce Peter Fredriksson vysvětloval tři základní pilíře: „Zaprvé musí stát zajistit dostatek dostupných bytů. To je podmínka dalších kroků: bezdomovce prioritně ubytováváme do běžných bytů, a nikoli do nouzových ubytoven. Až když mají zajištěné stabilní bydlení, řešíme jejich další problémy – alkoholismus, psychické nemoci nebo hledání práce. Posledním pilířem je prevence, aby na ulici nekončili další ohrožení, třeba zadlužení lidé.“ 

V těchto nenápadně znějících větách se ukrývá myšlenková revoluce, zcela jiné paradigma, než jaké určuje přístup ve většině světa. Podle něj si bezdomovci mají nejprve dát do pořádku své životy, zbavit se alkoholismu, závislosti na drogách a až pak mohou doufat ve stálý byt. Finský přístup je opačný: bydlení je základní lidské právo a podmínka toho, aby lidé zvládli dát své životy do pořádku. Vychází z osobních svědectví lidí bez domova, kteří obvykle popisují náročnost úniku z krutého života na ulici, plného násilí a nedůvěry vůči ostatním.

Součástí problému je i praxe hromadných nocleháren: lidé bez domova do nich nechodí rádi, obávají se krádeží nebo odmítají různá omezující pravidla, například zákaz psů či konzumace alkoholu. Z Finska v minulých dvaceti letech hromadné ubytovny místních charit v podstatě zmizely, ze státních peněz byly přestavěny na běžné byty. 

Pro lidi bez domova jich vzniklo celkem osm tisíc. Třeba z poslední ubytovny Armády spásy v Helsinkách s 250 lůžky vznikl obytný dům s osmdesáti byty. Další byty pro lidi bez domova vznikly například i v bývalých studentských kolejích na předměstí Helsinek nebo ve zcela nových jednoduchých bytových domech se společnými jídelnami a společenskými místnostmi, kde si nájemníci mohou zahrát deskové hry nebo přečíst denní tisk.

Byty jsou obvykle spartánské, ale jejich obyvatelé díky nim po letech získali vlastní stálé lůžko, sprchu, stůl či židli. Pít alkohol a brát drogy nesmí ve společných prostorech, ale jen v soukromí svého bytu. Závislosti a další trable s nimi ale řeší týmy sociálních pracovníků, zdravotníků, psychologů, kteří mají bytové komplexy na starost a pomáhají jejich rezidentům řešit nahromaděné osobní trable. 

Nikdy není vyhráno

Strategie pojmenovaná jako „housing first“ se z Finska rozšířila i jinam do Evropy. Do národní politiky ji úspěšně přetavilo zmíněné Dánsko, v Česku bylo pionýrem nového přístupu Brno a přidala se další města, ke strategii se před pěti lety přihlásil i evropský komisař pro sociální otázky Nicolas Schmit. Finsko ale zůstává jedinečné výdrží, s jakou se strategie desítky let drží, a její celonárodní povahou.

Vychází to z tamní pragmatické, málo ideologické politické kultury. Levicově působící přístup jako první protlačil pravicový ministr pro bydlení a později primátor Helsinek Jan Vapaavuori. Nepřesvědčily ho morální, nýbrž zcela věcné argumenty empiricky dokládající funkčnost přístupu. Jenže jak víme, tak v politickém a sociálním vývoji nikdy nenastane konec – ani ve Finsku.

Úspěšná země se v posledních letech propadla do ekonomické krize, nezaměstnanost skokově stoupla ze 6,4 procenta v roce 2022 na letošních 10,5 procenta. Mírně proto od roku 2024 stoupl i počet lidí bez domova. A v posledních deseti letech vyrostlo i ve Finsku pravicově populistické hnutí stavící se proti dosavadním konsenzům, které po předloňských volbách v podobě Strany Finů vstoupilo do vlády. Současný kabinet sice koncept „housing first“ přímo neodmítá, tlačí ale na velké úspory v sociální oblasti, které fungování této politiky omezují.

Národní cíl vydaný bývalou premiérkou Sannou Marin, kterým bylo naprosté vymýcení života na ulici k roku 2027, se nenaplní. Finsko však inspirací zůstává: především kvůli vážnosti, se kterou k nedůstojnému životu na ulici dlouhodobě přistupuje.