Co s naším mozkem dělají krátká tiktoková videa?

Z mnoha aspektů on-line života podezřívaných z toho, že nám ničí mozek, jsou za obzvláště závažného viníka považována krátká videa. Když herec Andrew Garfield nedávno v rozhovoru propagoval svůj nový film, ve kterém londýnský pár přestěhuje své technologiemi posedlé děti do stodoly bez elektřiny, svěřil se čtenářům, že i on sám trpí závislostí na instagramovém feedu plném „podivné keramiky“ a japonských řemeslníků. „Kolik hodin jsem už promarnil nad takovými zbytečnostmi,“ řekl magazínu Variety. „Člověka to doopravdy rozčiluje, protože nad tímhle puzením nemáme takovou kontrolu, jakou bychom měli mít,“ dodal.

Dokonce i Steve Chen, jeden ze spoluzakladatelů YouTube – platformy, na které se v sekci Shorts objevuje mnoho recyklovaných videí z TikToku –, prohlásil, že se obává, aby jeho děti nesledovaly příliš mnoho krátkých videí, protože to poškozuje schopnost se soustředit. Když se někdy vynořím z temného víru příliš dlouhého brouzdání, i já mám obavy, že moje myšlenky budou už navždy stejně povrchní jako to, co jsem projížděla. 

Jenže to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát: zatím totiž existuje jen velmi málo výzkumů o tom, jaký vliv mají krátká videa na lidskou mysl doopravdy. Tento nedostatek dat funguje jako alibi pro manažery technologických firem, kteří mohou stížnosti na potenciálně škodlivé účinky jejich produktů odrážet poukazem na to, že určit jako příčinu psychického zhroucení nějaké osoby konkrétní aplikaci či funkci je krajně obtížné. Právě na oblasti krátkých videí je nejvíce vidět, jak moc kognitivní výzkum zaostává ve srovnání s neúprosným tempem vývoje nových technologií. Dosavadní náznaky už dostupných studií jsou přinejmenším znepokojivé a nevědomost situaci jen zhoršuje. 

Provádět výzkum vlivu krátkých videí na kognitivní procesy je obtížné. Studie na lidech bývají zdlouhavé a nákladné, vědci se navíc zdráhají věnovat roky zkoumání aplikací, které by v době zveřejnění výsledků už mohly být irelevantní. Americká federální vláda zároveň financování výzkumu potenciálně návykových chování, kam patří i hazardní hry a závislost na sociálních sítích, nijak neupřednostňuje.