0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Z nového čísla3. 8. 20123 minuty

Život po válce

Jak se daří veteránům, kteří prošli novodobými konflikty

Čeští vojáci v Afghánistánu; ilustrační foto • Autor: Matěj Stránský

Marcel řídí kamion a právě projíždí Španělskem, Jiří učí na univerzitě a bádá ve výzkumném ústavu ve Vyškově, Jan šéfuje městské policii v Jihlavě a Mirkovi sice amputovali nohu pod kolenem, ale dnes vyhrává mezinárodní golfové turnaje. Když se řekne válečný veterán, obvykle si vybavíme šedovlasého muže vzpomínajícího na bitvy z učebnic dějepisu. Jenže vojenským „vysloužilcem“ dnes může být i třicátník, který zažil těžké věci a má zbytek života před sebou. Veteráni novodobých konfliktů stáli léta mimo pozornost, ale teď se to mění.

Mít kliku

Reklama

Málokdo by to nazval štěstím, Miroslav Lidinský (39) ovšem trvá na svém. „Měl jsem fakt ohromnou kliku,“ pokyvuje hlavou urostlý sportovec. Právě se vrátil z golfového tréninku do svého bytu v pražské Libni, který je ve čtvrtém patře bez výtahu. To je důležitý detail. Jako o „šťastné“ totiž Miroslav mluví o situaci z léta 2007, kdy mu při bojové akci v afghánské provincii Hílmand protitanková střela vypálená tálibánským bojovníkem utrhla kus levé nohy. „Kliku jsem měl proto, že jsem tu vůbec nemusel být, tyhle střely dokážou prorazit dvacet centimetrů kovu,“ vysvětluje bývalý policista a voják, specializací pyrotechnik. Tady doma v obývacím pokoji sedí na kolečkovém křesle, jinak ale používá i protézu či chodí o berlích. „Jel jsem tam bojovat a byl jsem k tomu i vycvičený, ale i tak to byl šok,“ říká otec šestnáctileté dcery, který dnes u Vojenské policie pracuje jako civilní zaměstnanec. Sedavou kancelářskou práci vyvažuje golfem, který mu pomohl se s novou situací vyrovnat – dnes vyhrává mezinárodní závody handicapovaných golfistů.

Miroslav Lidinský je jedním z třiceti českých vojáků, kteří se z misí vrátili s těžkým zraněním. (Dvacet jich v cizině zemřelo.) Celkem pak za dvě desítky porevolučních let prošlo zahraničními operacemi patnáct tisíc mužů a žen. Nejsou ale nějakou homogenní skupinou s identickými zkušenostmi: misí bylo dohromady dvaatřicet a každá se odehrávala za odlišných podmínek v různých částech světa. Rovněž česká armáda za tu dobu prošla výraznou proměnou. Z komunistického molochu o 150 tisících hlavách se proměnila v třicetitisícovou profesionální armádu začleněnou do struktur NATO.

První novodobí váleční vysloužilci se zrodili na podzim roku 1990, kdy parlament čerstvě svobodného Československa rozhodl, že by se zdejší vojáci měli zúčastnit spojenecké akce proti iráckému diktátorovi Saddámu Husajnovi, jenž právě obsadil Kuvajt a jeho ropná pole. Půl roku v rozpálené poušti tak strávil i Tomáš Dvořák (47), vojenský chemik vycvičený k dekontaminaci prostředí zasaženého chemickými zbraněmi. Dvořákovi a jeho kolegům nad hlavami hvízdaly rakety, projížděli minovými poli a v neustálé pohotovosti čekali na to, až je povolají do akce – k čemuž nakonec nedošlo. „Šok byl ale už jen to, že jsme tehdy byli jako dvacetiletí kluci poprvé venku,“ vzpomíná. 

banner Respekt zamcene • Autor: Respekt
banner Respekt zamcene • Autor: Respekt

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].