Vítězství Otty Wolfa

V Tršicích na Olomoucku byl oslaven jeden z nejsilnějších příběhů lidské výdrže a odvahy, jimiž se tato země může pyšnit. V lese za vsí se tu ve vyhrabané jámě skrývala za války židovská rodina. I když o ní věděla celá vesnice a svým mlčením riskovala podobný osud jako Lidice či Ležáky, nenašel se mezi tisícovkou zdejších obyvatel ani jeden, kdo by Wolfovy prozradil. Sedmdesát let starý příběh nyní nečekaně znovu ožívá díky pomníku, který v Tršicích na oslavu odvahy Wolfových i jejich spiklenců vztyčili američtí studenti.

Jako Anne Franková

Ty dvě mělké díry v lese za Tršicemi by člověk ještě nedávno snadno přehlédl. Zbytky posledního úkrytu Wolfových vypadají jako zanesené ústí nory, zaříznuté do svahu nedaleko potoka. Tyčí se nad nimi dnes již vzrostlé smrky, které však kdysi jako nízké husté mlází dobře skrývaly zemljanku čtyřčlenné rodiny. Lidé kolem nich desetiletí chodili, a pokud nebyli místní, nemohlo je ani napadnout, jak dramatický příběh se tu odehrál. Až začátkem letošního dubna byl u jam umístěn hladce otesaný žulový kámen, který kolemjdoucí informuje, že „Během období holocaustu v letech 1942–1945 se na tomto místě nacházel úkryt židovské rodiny Wolfů: Bertholda, Růženy, Felicitas a Otty“.

Uprchnutím do lesa vyzvali Wolfovi na jaře 1942 na souboj nacistickou říši, která jim coby Židům formou úředního výnosu nařídila sbalit si dvacetikilogramové zavadlo, odevzdat byt a nastoupit do transportu směr Terezín. Berthold Wolf se rozhodl neuposlechnout a s přesvědčením, že jedinou další alternativou je smrt, odvedl svoji ženu a dvě děti do předem zhruba vykopaného úkrytu. Začala tříletá anabáze plná hrůzy z prozrazení, zimy, nedostatku jídla i obyčejné všeprostupující nudy. Dnes jde ten život sledovat prakticky den po dni díky deníku, který si po celou dobu vedl syn Wolfových Otto, jemuž bylo na počátku skrývání patnáct let. Jeho zápisky lze silou výpovědi bez nadsázky přirovnat k deníku Anny Frankové.