V Anglii se počítá s každým žákem

Vystudovala učitelství pro první stupeň na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Hned po škole, v roce 1999, odešla dělat au pair do Guildfordu na jihu Londýna. V Anglii žila deset let, nejdřív chodila do školy jako dobrovolník se synem „své“ rodiny, pak dva roky učila. Dnes Iveta Dragoňová (38) učí na prvním stupni základní školy v Litoměřicích. V Anglii se provdala, s manželem žije ve svém rodišti, městečku Mšené-lázně, má šestnáctiměsíčního Kryštofa. Ještě se nerozhodla, zda bude syn jednou do školy chodit v Česku, nebo raději v Anglii. Jak se podle ní liší anglická škola od té české? Čím se můžeme inspirovat, a co by se naopak od nás mohli učit v Anglii?

Jak dlouho jste byla v Anglii, než jste se poprvé dostala do školy?
Jako učitelka jsem začala fungovat až po osmi letech. Ale do školy jsem se dostala už po pár měsících s chlapcem, o kterého jsem se jako au pair v rodině starala. V Anglii chodí děti do přípravné třídy už ve čtyřech letech a já jsem s ním do školy chodila jako dobrovolník, na jedno dopoledne týdně. To se mi hrozně líbilo, škola byla velmi otevřená, kdokoli z okruhu rodiny – maminka, babička, kamarád – může přijít. Tohle v Česku chybí, na litoměřické škole, kde dnes učím, se snažíme propagovat, aby rodiče do školy chodili. Účastníme se projektu Rodiče vítáni, ale moc jich nechodí.

Jak se cizinec stane učitelem na anglické základní škole?
Půl roku jsem musela chodit do kurzu „návrat k výuce“. Byla jsem tam jediná cizinka, většinou tam byly ženy po mateřské nebo prostě lidé, kteří delší dobu z různých důvodů neučili. Byl to neuvěřitelný půlrok, tak by měla výuka učitelů vypadat. Učili nás lidé z praxe, odborníci v oboru psychologie, informačních technologií nebo metodologie konkrétních předmětů. Tohle u nás na pedagogických fakultách zoufale chybí, přednáší se teorie, na praxi se chodí do škol mezi učitele, kteří studentům často nemají co dát. Zvlášť na psychologii žáka se kladl v Anglii velký důraz. Nevím, jak by se český učitel tvářil na přístup – „prosím“, „budeme se snažit to udělat“, „já ti pomohu“, „jestli nechceš, nemusíš“.

Co vás překvapilo, když jste poprvé přišla do anglické školy?
Asi třída samotná, na náš vkus možná až přeplácaná. Od země do stropu výtvory dětí. Nevystavují se jen nejkrásnější výkresy jako u nás, ale všechno, co děti udělaly. Oslovilo mě to i proto, že jsem krátce předtím psala diplomovou práci na téma jak zútulnit školní třídu. A pak mě udivil pozitivní přístup učitelů. Neuvěřitelně pozitivní.

Jak to vypadá?
Nejen že se, jak je v Británii zvykem, pořád ptají „how are you“ a není to jen slušnost, opravdu chtějí vědět, jak se dítě má. Zároveň je vidět, jak jsou tam s dětmi rádi. Hrozně důležitý je přístup, který vystihují slova „every child matters, every child counts“. Na každém dítěti záleží, s každým počítáme – ať už je to pětkař se sociálními problémy, nebo výborný žák.

Jak se tento slogan převádí do praxe? Jak je o v Anglii s testováním? Co by se Angličané mohli přiučit v českých školách? Jaký žák je v Británii problémový? Rozhovor najdete v příloze o vzdělávání Učit jinak, která je součástí nového Respektu 35/2014. Číslo vychází v pondělí 25. srpna (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).