Budiž červené světlo! V čem může pomoci terapie, od níž si hodně slibujeme, ale málo toho víme

Vrátíte se večer domů a v ložnici vás čeká scéna jako z hororu: krvavé přítmí a na lůžku postava s rudě planoucí maskou na obličeji. Na okamžik se o vás pokouší mrtvice, pak pochopíte, že to není vrah z filmu Pátek třináctého, ale vaše partnerka, která uvěřila v zázračnou moc červeného světla a pořídila si jeden z četných přístrojů, jimiž se lze v domácích podmínkách ozařovat. 

Pokud se metoda zvaná fotobiomodulace – tedy ozařování červeným a blízkým infračerveným světlem – správně používá, má bezesporu místo v kosmetice, kde pod odborným vedením může pomoci při vyhlazování vrásek. Zároveň se s ní však pod vlivem intenzivního marketingu pojí nerealistická očekávání. Přístroje volně nabízené na trhu se zpravidla testují jen na bezpečnost, nikoli optikou účinnosti. Neměly by tedy ublížit, alespoň pokud dodržíte návod a neozařujete si jimi přímo oči, ale zda pomáhají, je ve většině případů sporné. 

Příliš jasno nepanuje ani v medicínském využití. Metoda se již používá třeba pro léčbu periferní neuropatie, poškození a znecitlivění nervů mimo mozek a míchu. Jinde ji vědci intenzivně zkoumají: zdá se, že by mohla chránit lidský mozek po mrtvici či při Parkinsonově chorobě.

Není však doloženo, proč vlastně „karmínová terapie“ tělu pomáhá. A stejně tak často nemáme představu ani o vhodných dávkách záření, vlnových délkách a o tom, jak pracovat s odlišnou barvou kůže a věkem pacientů. „Nevíme, co vlastně děláme. Znervózňuje mě to,“ hodnotí boom málo prozkoumané metody pro časopis Nature evoluční bioložka Elke Buschbeck. Současný stav poznání zkrátka připomíná pobyt v místnosti, která je mírně ozářena červeným světlem, většina věcí však tone v šeru.