Dítě na peroně… po 10 letech 

Ještě za ranního šera si říkáme, jak naimpregnovat boty a jak si nabalit jídlo na dva týdny. Během dne stihneme i pár hovorů o náhradních baterkách apod. Když dorazím vpodvečer domů, v předsíni už stojí zabalený batoh úctyhodné velikosti. Pepi leží v horké vaně, máma chystá poslední rodinnou večeři, než se vydáme doprovodit naši dceru Josefínu na její první samostatnou velkou cestu. Ve svých 13 letech se rozhodla, že se vydá na dvoutýdenní expedici, legendární Život je gotickej pes do Polonin na pomezí východního Slovenska, Polska a Ukrajiny. Sama se připravila, sama si to prosadila, doma i ve škole. A já si v tu chvíli vybavím, jak jsme před deseti lety spolu odcházeli na její vůbec první samostatnou cestu, školku v přírodě. Batůžek plný plyšáků a dušička plná obav i odhodlání, že to zvládne. Upocená ručička v mojí dlani, která se nechce pustit, ale nakonec do vlaku naskočí. Jeden den v životě před deseti lety (Respekt 23/20164 minDítě na peroně). 

Hlavou se mi honí myšlenky. S lehkým stínem obav, že to pro ni nebude snadné. Ale s přesvědčením, že jsme s manželkou udělali dobré rozhodnutí a Pepi je připravena. Sama si chce zkusit, jak dokáže obstát. Příští týden oslaví své čtrnácté narozeniny v závějích někde pod Kremencem. Celá výprava má před sebou 60 kilometrů zasněženým a divokým terénem. Žádná infrastruktura, žádné rezorty. Jen bukové lesy a bílé pláně. Jít, jíst a spát. Jak dokáže být život jednoduchý, když je člověk dost odolný. A jaké krásy a obzory možností se mu otevřou. 

Odolnost se stala zaklínadlem. Chceme ji vyučovat ve školách, čteme moudré knihy, pořizujeme si aplikace. A stačí málo, objevit dobrovolnou skromnost a dopřát si dostatečnou míru diskomfortu. Hlad a chlad, zbytek už přijde sám, protože se začneme přirozeně a nevyhnutelně učit, jak v takových podmínkách konat. Shodou okolností nedávno vyšel v Respektu článek o sisu, finském konceptu houževnatosti, na němž stojí úspěch a existence této severské země… Odolnost ale nestačí. Budeme potřebovat více odvahy a budeme muset znovuobjevit ochotu riskovat, dělat kroky do neznáma. Začínáme splácet dlužnou částku za život v pohodlí a bezpečí. Výdobytky, které se najednou proměňují v nejistotu a chaotickou nepředvídatelnost. Když si pustíme zpátky do života dobrodružství, budeme vybaveni zvládat výzvy, jež nás čekají. 

Mluvíme o křehké generaci sněhových vloček. Jednou viníme mobilní telefony, jindy konzumní styl života. Ale realita je taková, že jsme našim dětem odebrali příležitosti k získání odolnosti. Kvůli našemu strachu a našemu pohodlí „neřešit problémy“. Zprocesovali jsme svět, ve kterém je dobrodružství, tedy prožívání stavu nejistoty dosaženého výsledku, velmi vzácným jevem. Expedice, na niž teď vyráží naše dcera, je pravým opakem. Je to návrat k praxi, k vlastní síle, k tomu, že identita se buduje v námaze, zimě, pochybnostech i radosti.