Peníze nesmrdí

Vůbec jsem neměl v plánu něco psát, ale okolnosti mě tak nějak přiměly. V polovině letošního září jsme odjeli do Turecka na týdenní dovolenou s invalidní dcerou. Druhý den jsem s plavčíkem na pláži řešil obsazenost invalidních lehátek zdravými lidmi. Žasl jsem, s jakou arogancí se musí potýkat, aby uvolnil neoprávněně obsazená lehátka, a umožnil tak vozíčkáři spočinout na kraji pláže. Při té příležitosti – protože zjistil, že jsme Češi – mi turecký plavčík potřásl rukou a poděkoval mi za českou zbrojní iniciativu pro Ukrajinu. 

Nezmohl jsem se ani na slovo, kromě poděkování. Když jsem o tom zpětně přemýšlel, uvědomil jsem si, že mě to vlastně dojalo. Kolik Čechů je zásadně proti jakékoli pomoci napadené a válkou ničené zemi a tady, turecký plavčík, navíc obklopený z 90 procent ruskými turisty (neboť jak jsem zjistil, Turecko je pro Rusy země zaslíbená), děkuje za něco, o co se zasloužil český prezident. Bylo to příjemné a zároveň mrazivé zjištění, to když se mi vzápětí vybavily po Česku rozeseté billboardy vyzývající k zastavení pomoci Ukrajině. Přitom nejde o nic jiného než o investici do naší vlastní ochrany. Když padne Ukrajina, Rusko se nezastaví na hranicích NATO. Zkusí, kam až může zajít.

O pár hodin později jsem ve stínu kavárny četl Respekt, čehož si všimla dáma, která mě česky oslovila s tím, že je také Češka, přičemž v tomto rezortu lze Čechy spočítat na prstech dvou rukou. Byl jsem rád, že slyším češtinu, a dal jsem se s dámou do hovoru. Ze začátku to byla klasická zdvořilostní konverzace, když najednou paní vyslovila myšlenku, že je velice překvapená, že Rusové jsou zde v tak hojném počtu a tak bezstarostně se baví, když přece jejich dům v Rusku může být zničen ukrajinskou raketou. Upozornil jsem ji, že válka je přece na Ukrajině, ne v Rusku. Dáma ve věku zhruba 55 let byla velice překvapená, protože byla přesvědčená, že Rusko se brání Ukrajině. Bylo to pro mě něco jako náraz do zdi. Nechápu, že v České republice může žít člověk, který si myslí, že Rusko se brání ukrajinské agresi. Má snaha vysvětlit jí, že se mýlí, byla marná, jen udiveně zírala a sdělila mi, že tomu, co říkám, nevěří, protože jsem určitě zmanipulován médii.  

Večer jsme se s dcerou vydali do amfiteátru rezortu na animační program. Nejsem zvyklý něco očekávat, spíš se nechávám překvapit, a překvapen jsem opravdu byl. Program se skládal ze soutěže o Miss Russia rezortu, pak následovala diskotéka skládající se z ruských a sovětských populárních písní. Nevěřil jsem vlastním uším. Jsem raného seniorního věku a zažil jsem, byť jako chlapec, ruskou okupaci v roce 1968 a ve škole jsem měl ruštinu jako povinný jazyk. Přes značný časový odstup od mojí poslední ruské konverzace rusky stále dost dobře rozumím.