Na cestě k věčnosti

Je slunečné úterní ráno. Den, kdy nejsem v kamenném hospici, ale „jezdím v mobilu“. Přicházím v osm hodin na naši prostornou, stále ještě novou základnu. Od března 2022, po jediné místnosti, která nám léta sloužila, máme nové prostorné zázemí.

Sedá si ke mně kolegyně a předává mi pacienty, u kterých je dnes potřeba vykonat návštěvu. Jsou tři, poměrně blízko u sebe, takže za volantem služebního auta nestrávím příliš času, což je fajn. Dlouhé, někdy i třicetikilometrové přejezdy vyčerpávají a energie pak chybí u pacienta, který spolu se svou rodinou potřebuje naše plné soustředění.

Beru kabelu, košík s pomůckami a vyrážím, jen dvě zavazadla, to je skvělé! Ještě se ptám, koho z lékařů mám na telefonu, kdyby byla potřeba konzultace.

První návštěva – ležící pacient se srdečním selháním, příliš se mnou nekomunikuje, usmívá se, ale pohled prozrazuje, že je mimo prostor a čas. Puštěná televize je jen kulisa, které kromě mě nevěnuje nikdo pozornost. Učím manželku měřit glykemii, domlouváme se na postupu. Pláče, je vyčerpaná, nemá čas si odpočinout. Nabízím pro manžela pobyt v kamenném hospici. Ne, ne, tak zlé to zase není. Loučím se a pokračuji dál.