Událost týdne: Vstřícná Evropa na eurovizi

Může se národní hrdost pojit s queer hrdostí? Jednoduchá odpověď zní, že ano – a že to vůbec není problém. Velmi názorně a radostně to ukázal letošní, už 69. ročník Eurovision Song Contest pořádaný minulý týden ve švýcarské Basileji. Evropa nezná větší karneval a větší televizně-zábavní událost, než je tato estráda, v níž aktuálně soutěžily písně ze sedmatřiceti zemí. Eurovize se rodila v atmosféře studené války z potřeby stvořit jakýsi popkulturní tmel, který by přispíval ke vzájemné toleranci a soudržnosti rozpolcené Evropy. A spolehlivě tuto funkci plní dodnes coby nejsledovanější nesportovní živý přenos na kontinentu.    

Přestože v době uzávěrky Respektu ještě nebyly známé výsledky sobotního finále, oba semifinálové večery – během nichž vypadl Adonxs reprezentující Česko – ukázaly dvě tendence. Na publikum nejvíce zabíraly skladby ironizující národní stereotypy společně s těmi, které oplývaly sexuálně pozitivním nábojem. Favorité bookmakerů a za Švédsko soutěžící trio KAJ v písni Bara Bada Bastu opěvovalo blahodárné účinky saunování. Estonský rapper Tommy Cash popíchl Italy svým parodickým Espresso Macchiato a San Marino nasadilo producenta Gabryho Ponteho, aby se skladbou Tutta L’Italia naopak tradice země uctil.

Zpěvačky Miriana Conte a Erika Vikman pak prezentovaly písně plné sexuálního napětí směřujícího k orgasmu s názvy Serving a Ich komme. A ne vždy musí jít o heterosexuální styk. Estrádní nádech Eurovize se vždy velmi progresivně stavěl ke zviditelňování LGBT+ lidí, což dokládají mnohá vítězství z minulosti. V kontextu všech sílících odstředivých pohybů působí Evropa v podání Eurovize jako vstřícné utopické místo, v němž tematizace národní či státní příslušnosti automaticky neznamená přímou cestu ke konzervativnosti, prudernosti nebo rovnou k nesnášenlivosti a xenofobii.