Výstava týdne: Autobiografické krajiny duše malíře Siegfrieda Herze

Výstava Siegfrieda Herze Krajiny duše v Alšově jihočeské galerii v českobudějovickém Wortnerově domě je bezesporu jednou z nejsilnějších událostí naší letošní kulturní sezony. Plzeňský devětatřicetiletý autor skrytý za pseudonymem v ní pokračuje ve spolupráci s kurátorem Ottou M. Urbanem, který ho v pražském Centru současného umění DOX před čtyřmi lety objevil pro veřejnost. Díky jejich neobvykle citlivému vzájemnému naladění na stejnou vlnu mohla vzniknout aktuální výstava Herzovy ryze krajinářské tvorby, která však paradoxně říká o autorovi víc než všechny jeho dosavadní umělecké výstupy. 

„Utěšovala mě jen čerň vzdálené borovice, jejíž pohyb připomínal pnutí mezi dvěma plně naloženými vagony. ,Jsme to my?‘ pomyslel jsem si. Ještě téhož dne nezřejmá mlha zalila celý kraj, že ani stromy, tak jako my, nevěděly, na čem jsou,“ píše Siegfried Herz v dopise, z něhož jsou na výstavě citovány pasáže a jenž v úplném znění otevírá doprovodný katalog (vydal BlackPeak). Každé jeho dílo je silně autobiografické, protože stejně jako jeho milovaný Edvard Munch tvrdí, že „mé obrazy jsou mé deníky“. V případě krajinomaleb se tato osobní rovina projevuje tak, že skrz ně referuje světu sám o sobě. O svém vnitřním světě, samotě, úzkostech, křehkosti, touhách, o krajinách vlastní duše. Té, která se skrývá pod slupkou jeho nahého těla na plátně Autoportrét v krajině, kde Herz v pozici Rodinova Myslitele doslova srůstá s rozpitými břízami v pozadí.

Herz maluje na plátna a papíry akrylem, tuší, uhlem a kávou, což jeho výjevům dává rozostřený nádech. Vypráví o sobě tudíž upřímně, zároveň však věci jen naznačuje a nedoříkává. Jeden z jeho obrazů se jmenuje Autoportrét jako strom II. Na něm (tak jako na drtivé většině vystavených děl) už své tělo pro introspekci ani nepotřebuje, personifikuje se do osamělého, větví částečně zbaveného mohykána vzdorujícího větru v uplakané krajině, z níž trčí jako lidmi dávno opuštěný maják. S kolika slzami počítáte? ptá se v názvu dalšího obrazu, kde se abstrahovaná příroda stává projekčním plátnem pro jeho vzpomínky. Třeba na povodeň na Úslavě, jež je tématem další jeho práce.