Mýtus o rozdělení Evropy v Jaltě nás má zbavit viny za nástup komunismu, říká historik

Jaltská konference zdaleka nebyla jedinou důležitou schůzkou světových velmocí na konci druhé světové války. Přesto toto osudové setkání britského premiéra Winstona Churchilla, amerického prezidenta Franklina Roosevelta a sovětského vůdce Josifa Stalina ve společnosti dodnes rezonuje. Čím to je?

Jaltská konference je jedním z momentů v historii, které mají velice silný druhý život. Je to proto, že se už krátce po jejím konání začaly na jaře 1945 dít věci, které vrhaly podezření na to, na čem se na té konferenci ta velká trojka spojeneckých státníků skutečně dohodla. Jaltská konference má svůj mýtus, který se úplně odlišuje od toho, co se na té konferenci skutečně domluvilo, a který znovu a znovu opakují politici, publicisté a někdy i někteří kolegové historici, třeba odborníci na starší dějiny. Ostatně nedávno jste v Respektu otiskli rozhovor s Martinem Wihodou, expertem na středověk, kde jen tak mimochodem zmínil, že jsme byli vytrženi ze Západu po jaltské konferenci, po které spadla železná opona. To je přesně ten vykrystalizovaný mýtus, který se přes veškeré úsilí historiků nedaří vymýtit.

Proč je podle vás ten mýtus tak lákavý?

Já bych ocitoval Václava Klause při slavnostním shromáždění, které svolal jako prezident republiky při šedesátém výročí konce druhé světové války do Španělského sálu Pražského hradu a prohlásil tam, cituji: „Jaltské dohody, kterými si vítězné velmoci rozdělily sféry vlivu, rozhodly o tom, že už v prvních hodinách míru byl svět rozdělen znovu a že byl znovu připraven ke konfrontaci. Z těchto důvodů byly v naší části Evropy ustaveny komunistické režimy.“

To je výklad, který nacionalističtí politici rádi šíří, protože zbavují viny politické předchůdce a zároveň celé obyvatelstvo. Ale vzpomeňme našich voleb v květnu 1946, které v českých zemích dopadly čtyřicetiprocentním vítězstvím komunistů. Říci, že u nás byl ustaven komunistický režim kvůli tomu, že v Jaltě si velmoci rozdělily sféry vlivu, je něco, co se jednak úplně míjí s realitou, a jednak to vyviňuje české obyvatelstvo.

Ale nepřispělo k tomu mýtu samotné jednání v Jaltě?

Je fakt, že konference hned vzbuzovala silná podezření, že tam byly přijaty nějaké tajné dohody. Jedním z hlavních výsledků byla tzv. Deklarace o osvobozené Evropě, která slibovala národům možnost zvolit si formu vlády, ve které chtějí žít, a velmoci jim přislíbily vytvořit k tomu podmínky. Když s tím Američané předstoupili, tak Molotov říkal Stalinovi, ale to přece nechceme. Stalin ho uklidňoval, že rozhodující bude poměr sil. Ano, snaha tam byla, ale v té deklaraci chyběly sankční mechanismy, a když pak bylo zřejmé, jak Sověti na celou deklaraci kašlou a jak zejména v Polsku likvidují příslušníky domácího odboje, tak to zavdávalo příčiny k domněnkám, co se ještě dohodlo, a že mohli Američané a Britové tuto část Evropy odepsat.

Druhým zdrojem jaltského mýtu byla goebbelsovská propaganda, která za války jela linku, že si velmoci rozdělují Evropu. To už pak žilo svým životem, který byl posílen ještě tím, že některé tajné dohody v Jaltě přijaty byly, ale ty se týkaly uspořádání na Dálném východě. Stalin slíbil, že do tří měsíců po skončení války v Evropě vyhlásí válku Japonsku, aby pomohl Američanům. Za to si nechal zaplatit územními zisky, jižní částí ostrova Sachalin, Kurilskými ostrovy, a ještě koncesemi vůči spojenecké Číně. Tyto dohody zůstaly utajeny a byly zveřejněny až po několika měsících.

Když se tedy odkloníme od mýtů a začneme fakty: trojice lídrů hlavních spojeneckých zemí – Velké Británie, USA a Sovětského svazu – se setkává v Jaltě. Velká část Evropy už je osvobozena od nacistů, Rudá armáda i americké a britské síly postupují, Německo je skoro poraženo. O čem jednají a na čem se nakonec domluví?

V první řadě se řešilo budoucí uspořádání Německa. To znamená, že vznikne ta čtyřstranná správa, že Francie bude mít svou vlastní okupační zónu a bude se podílet na správě poválečného Německa v rámci Spojenecké kontrolní rady. Došlo tím k restauraci velmocenského postavení Francie, o což se nejsilněji zasadil Churchill.

Proč chtěl britský státník posílit roli Francie?

Měl obavu, že by se Američané mohli z Evropy po válce stáhnout, a že Británie je za kanálem a Francie může být jediná reálná protiváha Sovětskému svazu v době, kdy Německo je v troskách. Stalin si toho byl dobře vědom, a nakonec řekl, fajn, když chcete, aby měli okupační zónu, tak si ji ukrojte z těch vlastních okupačních zón, což se i stalo. Proto ta sovětská okupační zóna byla největší. Pak se tam řešily reparace, ale protože se nedohodli, bylo to postoupeno reparační komisi, a bylo to doladěno až následně na konferenci v Postupimi.

Jablkem sváru bylo nicméně Polsko. Když polská exilová vláda požádala o prošetření masových hrobů v Katyni, které byly objeveny v roce 1943, tak to Sověti vzali jako záminku k vypovězení diplomatických styků a začali pro Polsko vytvářet alternativní vládní těleso pod svým vlivem, které, když potom Rudá armáda postoupila, instalovali jako novou, tzv. lublinskou vládu. Britové a Američané ale dál uznávali vládu, která byla v Londýně, a hledal se kompromis. Výsledkem bylo, že vláda dosazená Stalinem bude doplněna o příslušníky polského exilu a také domácího odboje. Kompromis byl umožněn tím, že Stalin přislíbil, že do měsíce vyhlásí v Polsku svobodné volby. Nakonec ale proběhly až v lednu 1947, takže ne za měsíc, ale o celých 23 měsíců později, a byly zfalšovány od začátku do konce. Další bod jednání v Jaltě se pak týkal teritoriálního vymezení nového Polska.

Už v té době ale například admirál William Leahy, Rooseveltův personální šéf, hodnotil dohodu o Polsku, že je tak pružná, že Rusové mohou dojít až do Washingtonu, aniž by ji technicky porušili. Na což Roosevelt řekl…

Já vím, Bille, já to vím, ale to je to nejlepší, čeho můžu pro Poláky dosáhnout… A měl asi pravdu. Co mohli západní představitelé dělat jiného než se snažit přimět Sověty k tomu, aby respektovali nějaká pravidla a dali možnost uskutečnit svobodné volby.

Druhou možností byl konflikt. Churchill o tom uvažoval. Když byl po skončení války úplně zděšen tím, co se děje zejména v Polsku, ale i v jiných východoevropských zemích, tak se dotazoval svých náčelníků štábu, za jakých okolností by bylo možné proti Sovětskému svazu vojensky vystoupit, anebo mu aspoň hrozit silou. Oni mu odpověděli, že Sovětský svaz má v Evropě převahu dvě ku jedné v tancích a tři ku jedné v pěchotě, takže jakýkoli takový podnik by byl samozřejmě vysoce hazardní. Pak když přišla zpráva o úspěšném pokusném jaderném výbuchu, tak si náčelník štábu Alan Brooke zaznamenal do deníku tuto Churchillovu reakci: „No, tak to je výborné. Teď můžeme říct Rusům, když neuděláte to nebo ono, tak můžeme vyhodit do povětří Moskvu, potom Stalingrad, pak Leningrad, Kyjev...“ Když se ale Churchill po tom počátečním nadšení zamyslel, musel si uvědomit, že to asi takhle úplně nepůjde. Američané neměli žádnou strategii, jak v jednání se Sověty bombu využít, a Stalin dával najevo, že na sebe nenechá tlačit. Když se zamyslíme nad alternativami, tak žádné nebyly.

Na začátku už jste to zmínil, ale když to tedy nebylo kvůli nějakým dohodám v Jaltě, tak jak to, že Československo skončilo v sovětském područí?

Stalinova politika byla oportunistická a v osvobozených zemích hodlal uplatňovat takovou míru násilí, jak to odpovídalo jeho strategickým prioritám. Někdo mě možná bude strašně kritizovat, protože samozřejmě že se i v Československu ztráceli lidé, ale když se to srovná s okolními zeměmi, tak ta míra násilí byla výrazně menší. Stalin se mohl spolehnout na to, že československá exilová reprezentace je velice prosovětská. Vládní program domluvený v Moskvě v březnu 1945 a vyhlášený v Košicích tomu odpovídal, protože silně provazoval Československo s východní mocností a deklaroval, že pro veškerou budoucnost se bude československá zahraniční politika odvíjet od spojenecké smlouvy uzavřené mezi Benešem a Stalinem v prosinci 1943. Takže poslušnost jsme stvrdili sami dopředu a bez nějakého nátlaku.

Říkat v případě Československa, že jsme se stali součástí sféry vlivu kvůli tomu, že nás odepsaly západní mocnosti, je úplně absurdní. Ano, zůstali jsme součástí sovětské sféry vlivu, protože jsme to od začátku připouštěli, a pak se to víc a víc utvrzovalo. Jan Masaryk říkal na podzim 1944 jako ministr zahraničí, že jsme most mezi Západem a Východem, ale když se mu za to Sověti ve svých novinách vysmáli, že to je tedy opravdu geniální způsob zajištění bezpečnosti pro svou zemi, tak se od té myšlenky distancoval se slovy, že velké západní demokracie ani slavný Sovětský svaz nás jako most nepotřebují, po mostech se chodí, a to nám zrovna nekonvenuje. Gottwald ho pak v Moskvě v březnu 1945 vyplísnil za dosavadní politiku, která to hrála na obě strany, a řekl mu, že teď je potřeba se opírat do budoucna jenom o Sovětský svaz. Masaryk s tím souhlasil. A ještě použil půvabný příměr, že padá opona za jednou epochou a zvedá se opona nová.

Tím, že se Československo na jaltské konferenci vůbec neřešilo, byla pro nás alternativa, že bychom skončili třeba jako Rakousko?

Ano, akorát bychom se tady nesměli zbláznit do komunistů. V Rakousku se konaly svobodné volby, kde komunisté získali pět procent. A tím bylo rozhodnuto, že nějaká komunizace nehrozí. Rakousko bylo v jiné situaci, protože větší část země byla osvobozena Američany a spojeneckými západními vojsky a byla to země také rozdělená na okupační zóny. Každé srovnání nutně kulhá, ale základ, aby to tady dopadlo jinak, by byl v tom, aby voliči rozhodli jinak. Zároveň, jak už jsem zmiňoval, by bylo nutné dělat jinou politiku vůči Sovětskému svazu. My jsme jim ustupovali, protože Sověti byli vnímáni jako záštita naší bezpečnosti před opakováním německé hrozby. Já, když třeba tohle říkám, tak historikové z jiných zemí se mě ptají proč. Vždyť Německo bylo v troskách, Československu od něj nic nehrozilo a bylo zjevné, že ta hrozba komunizace je daleko větší. Jenže velkou roli hrál prezident Beneš a jeho mnichovský syndrom a silný pocit, že Západ selhal. Zároveň měl sebevědomí, že komunisty zvládne a že jednání se Stalinem zvládne, a pak mu zbyly jen oči pro pláč. Potom, už mimo hru, téměř na smrtelné posteli v Sezimově Ústí lkal nad tím, jak ho Stalin zrazoval, a že už je mu to jasné, jak mu od začátku lhal.

V Jaltě se Evropa nerozdělila, ale opravdu existuje dokument s těmi procenty rozdělení jednotlivých zemí, kde Stalin zřejmě odfajfkoval rozdělení sfér vlivu v Rumunsku v poměru 90 pro SSSR ku 10 pro západní Spojence. Ale stalo se to v Moskvě v říjnu 1944 a pouze mezi Velkou Británií a Sovětským svazem. Tak o co přesně šlo?

Skeptici říkají, že Churchill odepsal celý Balkán, ale dohoda vysoce nadhodnocovala, jaký vliv mohla uplatňovat Velká Británie. Churchill v Moskvě v říjnu 1944 navrhoval 50 na 50 v Maďarsku, 50 na 50 v Jugoslávii a samozřejmě, že mu šlo v první řadě o Řecko. Dohoda se měla týkat jenom doby do skončení války. Stalin tam odfajfkoval těch 90 ku 10 vůči Rumunsku, to je pravda, ale o tom dalším chtěl dále jednat. Ministři zahraničí tedy dál jednali, ale k nějaké dohodě podle záznamů, které máme, nedošlo. Pro Američany byla tak jako tak nepřijatelná. Byla to Churchillova snaha smluvně dohodnout, že Západ bude mít aspoň nějaký vliv, když viděl, jak postupuje Rudá armáda. On se původně chtěl vylodit na Balkáně proto, aby ta území obsadili západní spojenci, ale Američané už to nechtěli podnikat. Tak si řekl, že zkusí pro západní mocnosti zajistit alespoň určitý vliv na Balkáně na bázi imperiální diplomacie.

Ale co ta procenta ve skutečnosti znamenají?

To nikdo neví. Byla to snaha mít tam aspoň nějakou možnost to ovlivňovat. Já jsem dalek toho, abych to odsuzoval, a nesouhlasím s názorem, že to je odepsání východní Evropy. Kdyby to bylo odepsání, tak proč jsou čísla tak nadhodnocená pro Británii? Navíc, proč by se dva dny hádali o 10 procent v Bulharsku? Protože se nemohli dohodnout, tak se začali obávat, že to zničí veškeré vyjednávání, a tak toho nechali. A nám zůstal jen ten papírek.

Teď světové velmoci jednají o míru na Ukrajině. Je možné současnou situaci a současné vládce srovnat s Jaltou?

I tady se Jaltou šermuje, ale myslím, že to moc nesedí. Rozhodně se nedá říct, že by americká politika za druhé světové války byla zcela bezhodnotová a vysloveně transakční, jako je teď ta Trumpova. Můžeme si o Rooseveltovi myslet cokoli, ale intelektuálně byl o několik pater výš než Trump.

A ruská strana? Je namístě srovnávat v této situaci Putina se Stalinem?

To sedí rozhodně víc. Podle expertů si Vladimir Putin z historie vybral tři poradce, kterými jsou Ivan Hrozný, Petr Veliký a Kateřina Veliká, ale já myslím, že má čtyři, a tím čtvrtým je Stalin. Putin je také hodně prohnaný a bezskrupulózní. Pořád je to trochu měkčí verze Stalina, ale bohužel čím dál tím méně.