Nechceme, zatraceně nechceme, ale člověk se nakonec musí přemoci. Každé ráno jako by bylo stejné, možná jen rychlejší a rychlejší. Co říci, žijeme v rychlé době. S očima úpěnlivě zavřenýma se pomalinku posadím, schoulená, schovaná sama do svého těla. Poškrábu se na hrbatých zádech a na chvilku se narovnám, ale to mi nikdy moc dlouho nevydrží. Pořád trochu slepá, trochu hluchá, znecitlivělá a stále polospící beru ze židle přehozené oblečení, nemám sílu, oblékám si to co včera. Trochu času strávím v koupelně přesvědčováním té holky v zrcadle, že se nemusí strachovat, že je to jen tím nechutným brzkým ránem, že kruhy pod očima časem zmizí. Rozsvítím na chodbě, abych se nemusela bát projít tmou až do kuchyně, ale rychle zase zhasnu, abych nikoho neprobudila. Vařím vodu, vytáhnu stejný pytlík čaje jako včera, jako předevčírem. Moje maminka vstane, dám jí pusu na rozloučenou a seběhnu dunivé schody. Sednu si na studenou kachlíkovou podlahu, abych si nazula boty. A když otevřu dveře, nahrne se ke mně chlad, vlezlá strohá zima. Utahuju šálu. Oprátka. Venku tma, prázdná a osamělá ulice, po které ledový vítr žene suché nahnědlé listí. To všechno mi vmete do obličeje, jakoby zaslouženě.
Utíkám tichem, ještě neprobuzeným malátným světem. V autobuse, namačkáni jako krysy v kanále, všichni mlčíme. Vždyť není co říci, na to bude ještě celý den. Metro mi ujede, takže netrpělivě čekám na další a zdá se to jako věčnost. Ve špinavém ušmudlaném voze se horlivě snažím zachránit si na poslední chvíli kůži, ale nikdy to pořádně k ničemu nebylo. Vymrzlá pak nastoupím do tramvaje. To nejlepší, co se může stát, je, když zapnou topení a já si na něj můžu položit studené nohy.
Škola je dlouhá, někdy mám pocit, že se v ní stárne dvakrát tak rychleji. Je ráno a to malé dítě, nevinnost a radost v čisté podobě, vchází natěšeně do budovy všeho nového. Je pozdní odpoledne, vychází vrásčitý a unavený student. Zrnité nebe v kontrastu s ostrými siluetami jasných rysů a tvarů se ublíženě šklebí – na mě? Nebo já na něj?


Na nástupišti zahlédnu starou známou tvář, vylekaně zabořím oči do země. Nejsem tady. Nejsem. Fascinují mě ty dlouhé hubené nitky drátů, které se pohybem metra mění rychlostí na pouhé linie, až z nich jsou prosté šmouhy. Industriální iluze. Vidím se v tmavém odraze, snad jako by to byl jen klam. Upřeně se dívám do vlastních očí. Upravuji si vlasy. Někdy mi přijde, že v tom šelestění lidí kolem zaniká to podstatné. Hodiny pak posedávám v nějaké kavárně. Vždycky sedím na tom samém místě, popíjím stejný čaj a studuju. Znám skladby, které tu hrají, nazpaměť. A někdy, někdy, když je čas, se na okamžik zastavím a pozoruji to vše, co je kolem.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Demonstrace Stojíme za kulturou
Stovky studentů uměleckých oborů a zástupců kultury ve středu na pražském Malostranském náměstí protestovaly proti plánovaným škrtům v rozpočtu ministerstva kultury. Akci Stojíme za kulturou! před jednáním poslanců o závěrečném, třetím čtení návrhu státní rozpočtu pro letošní rok svolali studenti uměleckých vysokých škol, kteří tu také vystoupili se svými projevy.
Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně
Sněmovnu v úterý ovládl folklor. Několik desítek poslanců dorazilo do dolní parlamentní komory v lidových krojích ze svých regionů. Akce nazvaná Den lidových krojů se konala potřetí. Letos ji doprovází výstava lidových krojů i ze Slovenska, Polska a z Maďarska. Poslanci se sešli ve Dvoraně v jedné z vedlejších sněmovních budov, kde výstavu zahájili. Následně se vydali průvodem přes Malostranské náměstí a Sněmovní ulicí slavnostním vchodem do hlavní sněmovní budovy. V sálu Státních aktů pak vystoupily taneční soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) se oblékl do kroje z Bystřice pod Hostýnem. Lidové kroje podle něho patří k národnímu dědictví. "I když je většina z nás už běžně nenosí, tak k nám prostě patří," řekl Okamura. Iniciátor Dne lidových krojů ve sněmovně, nynější předseda zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO) podotkl, že letošní akce naplňuje motto Evropské unie o jednotě v růzností. "Naše kroje jsou symbolem našich kořenů, našich tradic naší identity," uvedl.
"Náš národ není velký počtem lidí, není velký rozlohou země. Ale jsme obří, co se týče rozmanitosti, kultury, tradic i krojů," řekl ministr kultury Ota Klempíř (za Motoristy), jenž dorazil v kyjovském kroji. Akce podle něho setřela rozdíly mezi koalicí a opozicí, což je stav, který by měl podle ministra vydržel déle než jedno odpoledne.



















