Události v kultuře
Událost týdne
Na dvě stě zaměstnanců a zaměstnankyň Slovenské národní galerie je připravených v lednu podat hromadnou výpověď. Po odvolání jejich generální ředitelky Alexandry Kusé v rámci tažení tamního ministerstva kultury proti svobodné kultuře jim nyní šéfuje Miloš Timko, dosazený do vedení galerie ministryní Martinou Šimkovičovou. 177 jeho podřízených minulý týden Šimkovičové napsalo, že pokud Timko vyhodí podle svých plánů několik kurátorů (včetně Kusé), rozpustí celé oddělení marketingu, a navíc pravděpodobně zhruba patnáct míst zruší bez náhrady, fatálně to ohrozí chod instituce a na téhle její sebevraždě se odmítají podílet.
„Do čela SNG žádáme zvolení kompetentní osoby se zkušenostmi s fungováním státní instituce, která dokáže odborně a transparentně vytvářet a udržovat stabilní podmínky pro práci svých kolegů a všech spolupracovníků,“ žádají zaměstnanci ministryni v otevřeném dopise, přičemž zdůrazňují, že už podnikli několik pokusů si s ní o celé věci osobně promluvit, ale jejich žádosti zůstaly bez odpovědi. Pokud jim nevyhoví ani teď, v lednu všichni skončí a „po odchodu takového počtu zaměstnanců nebude možné zabezpečit chod SNG“.


Sympatické je, že takhle frustrovaní lidé svůj dopis zakončili slovy „s úctou“, což svědčí o jejich obdivuhodné velkorysosti. Úctu si totiž nezaslouží Šimkovičová ani Timko. Ten do vedení galerie nastoupil jako pověřený ředitel začátkem října a jako jednu z prvních věcí udělal, že se nastěhoval do apartmánu vyhrazeného pro ubytování zahraničních spolupracovníků galerie. S kulturním sektorem zatím neměl vůbec nic do činění. Do funkce ho ministryně dosadila kvůli tomu, že dělal soukromý byznys s Antonem Bittnerem, který SNG krátce vedl po letním vyhazovu Alexandry Kusé, než ho Šimkovičová přesunula do vedení Slovenského národního muzea.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
V burce i do nemocnice
Tři zprávy ze světa patriarchátu
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.



















