Pokopané sebevědomí

Poté, co jsem své malé syny poslala na příměstský fotbalový tábor v Praze, těšila jsem se, že se jim zlepší čeština a třeba si najdou i kamarády na léto, které trávíme doma. Zlepšili se ve střílení gólů, ale získali několik dalších lekcí, které jsme si rozhodně neobjednali. 

První byla v homofobních urážkách, které místní děti perfektně ovládaly a používaly ke vzájemnému ponižování, jako by byly součástí denních tréninků. A fackování a kopání se mezi sebou? Prakticky jako podání ruky. 

Druhá lekce byla také bolestivá. Trenéři – ano, dospělí, kteří měli děti na starosti – používali facky jako kázeňský prostředek. To, za co by v USA instruktor okamžitě ztratil licenci a dost možná by své chování musel vysvětlit i policistům, může být bohužel na českém sportovišti prostě všední den. A ano, už jsem slyšela, že „tady se to tak nebere“ a „jsou to jen vtipy“ – ať už homofobie nebo že to dospělý s dětmi v náročné situaci takzvaně přepískne – a že hledám problémy tam, kde nejsou. Ale to podle mě může člověk tvrdit, jen když se ho to vůbec netýká. A rodiče sedmiletých dětí by měli počítat s tím, že se jich to může týkat. Proč tolerovat kulturu, která zesměšňuje gaye, když nevíte, jestli se vaše dítě za pár let nezamiluje do partnera či partnerky stejného pohlaví? 

Z tábora jde samozřejmě děti okamžitě odhlásit, ale z širší kultury tolerující nenávist a násilí ne. A co takový mix může způsobit, to samozřejmě víme. Víme o střílení lidí v baru na Slovensku, o napadení páru v centru Prahy. Víme také, že LGBT+ osoby čelí rozsáhlé diskriminaci i násilí všude na světě a v posledních letech situace opravdu nabírá grády. Třeba v některých zemích subsaharské Afriky, kde končí lidi ve vězení nebo jim hrozí trest smrti v důsledku pouhého podezření či pomluvy.