Giorgia Meloni chce změnou ústavy umožnit vznik silných vlád. V Itálii to vyvolává nepříjemné vzpomínky na fašistickou minulost.

Itálie je známá svými velmi křehkými koaličními vládami slepenými z mnoha různých stran, které se po nástupu k moci často udrží jen pár měsíců a pak se rozpadnou. Pohled do historie ukazuje, že jednotliví premiéři si v Římě v posledních sedmdesáti letech doslova podávali dveře – od vzniku dnešní republiky v roce 1946 se u moci vystřídalo celkem 68 vlád, což znamená, že každá úřadovala v průměru pouhý jeden rok.

Současná premiérka Giorgia Meloni je přesvědčena, že časté střídání vlád zemi paralyzuje a znemožňuje provádět potřebné reformy, což pak vede k ekonomickému zaostávání Itálie za zeměmi jako Německo nebo Francie – a Meloni proto chce italský politický systém zásadně změnit. Na začátku listopadu představila soubor návrhů na ústavní změny, které mají za cíl výrazně posílit moc premiéra a tím zabránit vzniku krátkodobých vlád. Návrh soustředit velké množství moci v rukou jednoho člověka – který navíc přichází od političky z postfašistické strany Bratři Itálie – ovšem vyvolává nepříjemné asociace a vzpomínky na autoritářskou minulost země.

Návrh italské premiérky by fungoval tak, že strana či koalice, která zvítězí v parlamentních volbách například jen s 25 procenty, by automaticky získala 55 procent všech křesel v dolní komoře, což by jí umožnilo pohodlně vládnout a lidé by spolu se stranou rovnou volili přímo i budoucího premiéra. V současné době je italský systém politických stran velmi rozdrobený, což – jak už bylo řečeno – vede ke vzniku pestrobarevných koalic, kde jediná roztržka s některou z koaličních stran může způsobit pád vlády, následně vznik úřednického kabinetu a předčasné volby. To byl ostatně případ vlády, která Itálii dovedla k posledním volbám a v jejímž čele stál bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi dosazený do úřadu po rozpadu koalice vedené Giuseppem Contem v roce 2021.

Návrh Meloni by rozpadům koalic předešel tím, že by vítězná strana měla automaticky většinu, a nepotřebovala by tedy žádné juniorní partnery. Vláda by stále mohla padnout při hlasování o nedůvěře, pokud by k tomu však došlo, prezident by dle nového návrhu musel znovu pověřit sestavením vlády zástupce strany, která vyhrála poslední volby. Teprve pokud by ani tato vláda nezískala důvěru parlamentu, prezident by jmenoval úřednický kabinet vedoucí zemi k předčasným volbám.