Pravé kubánské

Věhlasný psychiatr Vladimír Vondráček, mimochodem syn majitele vyhlášeného lahůdkářství v pražské Perlové ulici, si počátkem sedmdesátých let 20. století poznamenal do deníku: „On je opravdu blahobyt, na nižší úrovni.“ Šlo o nejpřesnější lapidární shrnutí situace ve stravování a zásobování v Československu přinejmenším v období normalizace. Nelze samozřejmě popírat hluboké regionální rozdíly (profesor Vondráček žil v Praze), ale obecně platilo, že prakticky nikdo nehladověl, piva bylo dost, výrazně se oproti předchozím desetiletím zlepšilo zásobování masem… Zejména pokud jste si potrpěli na tučné vepřové, například na bůček. A tak to bylo prakticky se vším – pokud jste kladli důraz hlavně na kvantitu, mohla se situace jevit skoro jako ráj na zemi.

Potíže ovšem nastaly, když jste zatoužili vybočit ze standardu „blahobytu na nižší úrovni“ a chtěli něco zvláštního či delikátního, neřkuli, když jste si vysnili nějakou specialitu ze světa za železnou oponou, za jejíž dovoz musel stát platit „tvrdou měnou“. Na druhou stranu už dávno byla pryč doba, kdy se konzumní tužby označovaly za něco nežádoucího a nehodného občana lidovědemokratického, respektive socialistického státu.

Všechno však mělo své hranice, což souviselo právě správě s všeobecným a trvalým nedostatkem západních měn. Rozvinula se tak kultura náhražek všeho druhu, přičemž jejím nejvýraznějším symbolem byl pověstný kubánský pomeranč, jenž se do paměti předlistopadových generací vepsal nepochybně hodně hluboko.