Nenávist ano, ale rozvrat demokracie ne

Hluboké jizvy z deseti let, které vcházejí do dějin jako prezidentství Ing. Miloše Zemana, se budou nějaký čas hojit a možná se i nějaká ještě zanítí, ale v zásadě teď platí jedno: Česko si pomalu může s úlevou gratulovat, že má tuhle dobu za sebou a přežilo ji relativně bez vážných následků. Rizika, jimž čelilo, totiž vypadají při pohledu zpět docela strašidelně.

Bez ohledu na volby

Zeman vstoupil v roce 2013 do prezidentského úřadu s těmi nejvyššími cíli, a i když tvář republiky poznamenal, změnit ji podle vlastních představ se mu nepovedlo, i když se o to hodně snažil.

Napřed se navzdory prezidentské nadstranickosti pokoušel proniknout do mocensky rozhodujících sfér s vlastní stranou Zemanovci, která ovšem kvůli nepřitažlivému personálnímu obsazení a nulovému programu nepobrala nic z popularity svého lídra a nedostala se do parlamentu.

Když tedy Zeman neuspěl volební cestou, pokoušel se celkem třikrát výrazně změnit zdejší systém politické moci a vytvořit to, čemu ústavní odborníci říkali nedemokratická prezidentská vláda. Tedy kabinet, který se neměl zodpovídat parlamentu, ale prezidentovi, a jehož kontrola tak měla být výrazně omezena.

Poprvé se to stalo ještě v roce 2013, kdy Zeman využil pádu Nečasovy vlády a instaloval vlastní kabinet vedený Jiřím Rusnokem. Podruhé, už o půl roku později, kdy se snažil sesadit vítěze voleb Bohuslava Sobotku a nahradit jej sobě oddanými politiky ČSSD. A potřetí, když před parlamentními volbami 2021 prohlásil, že…