Češi a Slováci za více než třicet let demokracie zažili různé podoby lídrů: autoritáře, reformátory, úředníky, státníky, udržovatele, egomaniaky… a pak Igora Matoviče. Málokomu se poštěstí, aby byl jediným svého druhu. I když tady se o štěstí moc mluvit nedá. Bývalý slovenský premiér a posléze ministr financí se stal tragickou postavou dějin, kvůli které nejenže padá kabinet, ale navíc se otevírají dveře k potenciálně nejtemnější vládě v Evropě. A přitom tomu šlo tak snadno zabránit, přiznat si, že je problém, a včas odejít.
Když Matovič vyhrál v březnu 2020 volby, psali jsme v Respektu mimo jiné: „Dokáže se věčný ,bořič‘ překlopit do tvůrce? V minulosti Matovič často ostře útočil na vládní, ale i partnerské opoziční strany. Tu a tam působil jako muž, který se neumí ovládat – a když je v úzkých, seká kolem sebe bez ohledu na následky. Bude schopen s ostatními spolupracovat? Potlačí své ego?
Odpověď zná jen on sám, ale jeho úspěch je tak výrazný, že se z odpovědnosti prostě nemůže vyvléct. Pokud vláda nevznikne, pakliže se rozpadne, nebo bude drhnout, za vše ponese přímou odpovědnost. Slovensko má ve svých rukou.“
A Slovensko bylo ve špatných rukou. V politice může i málo kompetentní člověk odvést dobrou práci, pokud si vybuduje kvalitní tým a nechá si poradit. V politice ale nemůže uspět člověk, který věří jen sám sobě. V Matovičovi se kombinovala nejen nekompetentnost, ale i sobeckost, narcisismus, nevychovanost, prudkost a nedůvěra ke všem ostatním. Nevnímal…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
