Chtěla jsem napsat dobrý příběh, říká scenáristka úspěšného webového seriálu Pět let 

Seriál Pět let vypráví ze dvou protichůdných perspektiv o jednom sexu po jednom maturitním plese. Jeden zúčastněný ho vnímá jako znásilnění, druhý jako sex, který oba chtěli. Abych parafrázovala jednu z postav vašeho seriálu – proč tohle téma a proč o něm vyprávíte právě vy?

Když ČT vyhlásila otevřenou výzvu na scénáře, kam jsem Pět let poslala, fascinovala mě kauza z roku 1996, kdy spolu na Islandu chodili dva lidé. Jí bylo šestnáct, jemu osmnáct, on přijel z Austrálie, zamilovali se do sebe – a on ji po školním večírku znásilnil a odjel. O řadu let později se s ním spojila s tím, že se přes tu zkušenost nemůže přenést. On to nepopřel a sám řekl, že celé ty roky věděl, že udělal něco špatně, ale nedokázal se ztotožnit s faktem, že někoho znásilnil. Měl krásné rodinné poměry. Společně pak vydali na tohle téma knihu, kde popisují každý svoji stranu příběhu. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by se oběť i pachatel takhle otevřeně vyjádřili. Začalo mi to v hlavě šrotovat, jestli by se takové vyprávění dalo aplikovat i na jiné situace. Jaké by to bylo třeba pro lidi, které znám, kdyby je taková situace potkala a měli by se k tomu vyjádřit? Na to konto vznikl námět, který jsem poslala do ČT.

Jaká byla odezva?

Upřímně mě překvapilo, jak rychle to vzali. Myslela jsem si, že to skončí někde pod stolem. Prošlo to ale přes všechny dramaturgy a programové rady, které schvalují věci do výroby.

Programové rady ČT složené z mužů středního a vyššího středního věku jsou pověstné. Vy jste mladá autorka, s „mladým“ tématem. Byla jste na některé z nich?

Nebyla, ale kreativní producent Michal Reitler mi dával detailně vědět, co se dělo a jaké byly odezvy. Byly veskrze pozitivní.

Měla jste někdy pocit, že tohle téma nebo vás někdo nebere vážně?

Neměla, naopak. Spolupráce s Michalem Reitlerem byla bezproblémová. Od začátku byl všemu naprosto otevřený. Zaujalo ho téma a i v něčem detektivní vyprávění, kdy se věci postupně odhalují.

Michal Reitler měl prý dojem, že příběh dvacátníků by neměl točit nebo dramaturgicky vést někdo nad pětatřicet. Proto do projektu angažoval jako dramaturga Damiána Vondráška, ročník 1991, studenta režie na FAMU. Vidíte to podobně? Musí téma o mladých lidech točit nebo psát mladý autor?

Nemusí. Tohle téma generační v jistém smyslu je, ale zároveň se netýká jen mladší generace, i když se začalo řešit s větší palčivostí až před několika lety, kdy se objevila řada iniciativ a organizací, které se věnují sexuálnímu násilí. Možná proto ten pocit, že by to měli řešit jen mladí. Já si to ale nemyslím.

Damiánovo angažmá se může zdát jako strategické rozhodnutí, aby u tohoto tématu byla i mužská perspektiva, nejen ženská. Napadlo vás, že to má Damián takzvaně vyvažovat?

Napadlo, ale ta látka s ním vznikala za natolik empatických podmínek, že si nedokážu představit, že by to s někým jiným fungovalo lépe.

Jaký byl jeho vklad, jak probíhala spolupráce?

Hodiny a hodiny jsme jen diskutovali, než jsem začala psát. Řešili jsme, jak vnímáme sexuální násilí a že když jsme vyrůstali, vnímali jsme to jinak než dnes. Což je přesně perspektiva obou postav – maturitní večírek a odstup pěti let. Shodli jsme se, že nás ovlivnilo, že jsme ani jeden na škole neabsolvovali systematičtější sexuální výchovu. Nikdo s námi o sexu nemluvil. Měla jsem zakořeněné představy o tom, jak má sex vypadat, na co si dát pozor – v podstatě jen na sexuálně přenosné choroby a otěhotnění. Nějaký respekt se neřešil. O sexuálním násilí se začalo víc mluvit, až když jsem přišla na vysokou školu. Byla jsem zaskočená, že mi to nikdo neřekl.

Zažila jste, že vás někdo nerespektoval?

Ano. Věděla jsem, že mi třeba není fajn, necítím se dobře, ale neřešila jsem to. Znala jsem znásilnění jen z válečných filmů. Od rodičů jsem měla povědomí v duchu, že v momentě, kdy je žena znásilněná, má zničený život. Je to pro její osud horší než smrt.

Bavili jste se s Damiánem třeba i o tom, že to musí být pro mladé muže dnes dost složité?

To vůbec nerozporuju. Samuel Toman, který hrál postavu obviněného Davida, o tom mluvil v jednom rozhovoru. O vlastní zkušenosti v dospívání, jak člověk tápe, může udělat malé či velké chyby.

To můžou udělat i holky.

Samozřejmě. A v Pěti letech to taky je, Tereza se chová manipulativně.

Přijde mi, že první díl je opatrný, trochu tezovitý, že se tak trochu připravujete na případnou kritiku nebo se se vůči ní preventivně ohrazujete. Bála jste se nějaké? Vytvářela jste si obranný val?

Nebyl to můj záměr. Snažila jsem se k tomu přistupovat citlivě, ale kdybych uvažovala, koho to naštve a kdo bude říkat „Ježišmarjá, zase nějaká ublížená feministka“, nedodělala bych to. Mysleli jsme na všechno, ale přemýšlet nad milionem možných názorů, které na to lidi mají, nejde. Chtěla jsem napsat příběh a chtěla jsem ho napsat dobře. Dotáhnout ho do co nejčestnějšího konce a to, že si o tom bude někdo něco myslet, mi došlo asi týden před uvedením.

Kritici vám vyčítají, že hlavní ženská postava je příliš nesympatická. Proč jste ji tak napsala?

Bylo pro mě důležité pracovat s diváckým očekáváním napříč celým seriálem. Chtěla jsem napsat Terezu tak, aby mi byla blízká. Je zajímavější psát postavu, která má nějaké negativní rysy. A že je s ní David v takovém kontrastu, vytváří zajímavou dynamiku. On má být špatný, jako pachatel trestného činu, ona má být oběť, ale zároveň se na ni člověk někdy nemůže ani podívat, jak je nesympatická. Komu máme tedy věřit? S kým máme jít? Jak seriál odkrývá okolnosti, postavy jsou dávány do většího pnutí a divák musí sám sebe konfrontovat s vlastními představami. Máme tu dva naprosto neslučitelné názory na situaci, kterou není možné rozřešit.

Prý jste měla blíž k postavě Davida. Proč?

Bylo pro mě jednodušší ho psát. Od začátku jsem věděla, kdo je a čím si má projít. Jsou na něj kladené nároky ze strany jeho rodiny, s čímž jsem se dokázala ztotožnit. Cesta k Tereze byla delší. Dlouho jsem přemýšlela, kdo ta slečna vlastně bude. Jak bude mluvit, bude populární, nebo na okraji?

Bylo nutné přistupovat při psaní k tomu, že v Česku je vztah k sexuálnímu násilí přece jen volnější? Hlavně u sexu mezi lidmi, kteří se na něm původně shodli?

Brala jsem v potaz spíš to, jak seriál ovlivní ty, kdo si traumatickou zkušeností tohoto typu prošli. Nechtěla jsem to bagatelizovat. Chtěla jsem, aby každý mohl jasně říct, stalo se to takhle. Aby tam zůstalo napětí, ale aby to nebylo necitlivé.

Co byste řekla na kritiku, že je ze seriálu příliš cítit, jak chce poučit o určitém problému, odpřednášet ho, vzdělat?

Lidé mi to říkají. Když to zazní poněkolikáté, člověk se nad tím musí zamyslet. Určitě to nebyl primární záměr, ale pokud přináší osvětu nebo otevře téma a lidé se o tom začnou bavit, je to bonus.

Ta námitka ale je, že tohle tomu seriálu škodí.

Pokud někdo víc vnímá edukaci a poselství než rozvoj těch dvou postav, nedá se nic dělat. Co k tomu můžu dál říct.

Jaké máte zatím na seriál reakce vy?

Vesměs pozitivní, ale ne všechny. ČT udělala například projekci pro vybrané influencery, kteří často zastupovali platformy nebo organizace věnující se sexuálnímu násilí. Bezprostředně po projekci pěti dílů padaly dost agresivní dotazy, jestli seriál podporuje rape culture nebo normalizuje victim blaming, tedy že dává vinu obětem. Nebyla jsem na to připravená. Moje jediná odpověď byla, že i když seriál něco zobrazuje realisticky, neznamená to, že to podporujeme. Hlavní výtka byla, že kvůli tomu, aby to bylo napínavé, divák neví, na čí stranu se má postavit. Což je v rozporu s tím, že máme v životě vždy věřit obětem. Ale tady jsme v seriálu.

Není to tak zlé

„Řekl mi: Pište o tom, co znáte. Tak se snažím. Píšu, když mám dlouhou chvíli, a píšu, když mám naspěch. Píšu o věcech, které už nikdy zažít nechci, a píšu o okamžicích, které bych nejraději prožívala znovu a znovu,“ stojí jako osobní prohlášení u vašeho profilu v časopise Ink, kde třeba vycházely vaše povídky. Platí tohle i pro Pět let? Je to osobní téma?

Je, ale nikdy jsem nebyla znásilněná. Čerpám ale z osobních zkušeností, které mě utvrdily v tom, že se obětem trestného činu u nás nevěří. Že nějaká ochrana obětí v Česku je absolutně nedostatečná. A místo abychom řešili, proč je u nás páchána trestná činnost, posíláme dívky na kurzy sebeobrany a dostávají rady, jak nebýt znásilněné nebo zavražděné. Mou hlavní motivací ale nebylo vyrovnat se s nějakým osobním traumatem. Motivací byl silný příběh, u kterého jsem věděla, že bych přes něj byla schopná otevřít témata, kterým jsem se vždycky chtěla věnovat.

Což jsou?

Třeba, jak psát o traumatu či osobní zkušenosti, aniž by to člověku obrazně řečeno zničilo život. Jak se vyrovnat s tlakem, který na vás vyvíjí rodina. Mohla jsem se v seriálu podívat na vztah rodičů a dětí také poznamenaný traumatem. Nebo téma, jak to naše generace zvládá.

Máte pocit, že jste traumatizovaná generace? Ve své povídce Všechny oběti trestných činů z roku 2021 píšete o přítelkyních, které si na traumatech „staví kariéry, aktivistické i umělecké. Vypisují se ze zlých věcí, které se jim staly. Žádají o granty, aby se z těch svých traumat mohly vypisovat do větší hloubky.“

Tohle řekla literární postava, ne já. Vypisování se z traumatu je pak další téma. Jedna z dalších kritických výtek k seriálu byla, že postava chce vydat knihu s tématem znásilnění. Padla námitka, že medializace oběti nebo toho, že ji to traumatizovalo, vrhá špatné světlo na oběti trestných činů, protože ne každá oběť se chce zviditelnit. Ne všichni si chtějí „stavět kariéru“ na tom, že se jim stalo něco strašného. Když se ale podíváme do historie, kolik existuje memoárů o takových věcech, kolik lidí debutuje příběhem ze svého života, který není procházka růžovým sadem. A teď je otázka: Je to kalkul, nebo čistý úmysl ulevit zraněné duši?

A vy se z něčeho vypisujete?

V mládí asi víc.

Počkejte, je vám pětadvacet.

Před pár lety jsem se vypisovala hodně, ale teď mám od věcí větší odstup. Velká část věcí, na kterých pracuji, určitě vychází z osobní pohnutky, ale dávám si záležet na kamufláži – aby to bylo relevantní i pro druhé.

A je tedy vaše generace něčím speciálně traumatizovaná?

Každá generace je nějak traumatizovaná a slovem trauma se dnes hodně operuje. Určitě nás jako generaci traumatizoval covid, přišli jsme o blízkost, kterou člověk potřebuje k životu. Nebo nás traumatizuje, že je bytová krize nebo je těžší navazovat vztahy. Taková traumata má ale podle mě každá generace.

Co komplikuje vztahy? Jsou to jen aplikace a sociální sítě, nebo i něco jiného?

Je to velká generalizace, ale hlavně seznamování přes aplikace. I kdyby se člověk seznámil, má sto dalších partnerů na dosah ruky. Čím širší mají lidé záběr, tím je pro ně obtížnější soustředit se na věc, která je teď a tady. Neznamená to ale, že nikdo v mojí generaci není schopen vztahu.

Funguje ještě, že se seznámíte s někým v baru? Nebo je to beznadějná old school?

Příjemně to překvapí, ale děje se to.

Co stojí ještě za to vyprávět o vaší generaci?

Že nejsme generace, která může všechno a nedělá nic. Že to máme těžké, že chce být nakonec hlavně každý šťastný, většina nechce být sama, každý chce nějakou blízkost, pochopení, aby tu po něm něco zůstalo, pokud to vůbec jde.

Spisovatelka Klára Vlasáková mluví o generaci, „na kterou nic nezbylo“. Jen drahé bydlení a klimatická krize. Jak to vidíte vy? Souzníte s tímhle pocitem?

Snažím se o tom takhle nepřemýšlet. Pořád doufám, že nějakého štěstí a stability je možné dosáhnout bez ohledu na bytovou a klima krizi. Věřím, že tam něco pro nás je. Nebo to už možná i máme.

Co to je „to něco“?

Třeba, že se můžu věnovat profesi, která mě naplňuje, že si vážím rodinných i přátelských vazeb. Že mám možnost odjet na rok studovat do Berlína, podívat se, co je tam venku. Není to tak zlé.

Když se sejdete s kamarádkami, co hlavně probíráte?

Asi vztahy – pracovní, rodinné, milostné. Je fajn občas neřešit těžká témata, třeba jen to, jestli se někomu líbím. Tak to je, bylo a bude.

Je něco, co vás na vaší generaci zlobí nebo štve?

Že každý musí být aktivista, že člověk pořád potřebuje mít nějaký názor a postoj. Potřebuje se neustále vymezovat. A problém nastává, když se ho snažíte vnucovat někomu jinému. A někdy přitom chce člověk toho druhého jen obejmout.

Máte nějaké osobní, vlastní téma, kterému byste se chtěla věnovat a které se třeba netýká toho, co prožívá nebo neprožívá vaše generace?

Určitě bych ráda někdy zpracovala, jaké je to dnes jako žena dělat umění. Je to trochu ošemetné, ale v něčem zábavné a bolestivé zároveň. To je ale daleko. Teď pracuji s producentem Vratislavem Šlajerem na scénáři ke svému prvnímu celovečernímu filmu. Věnuje se potratům za první republiky. Sleduje příběh ženy, která krátce po první světové válce provádí ilegální potraty, všechno jde, jak má, až do doby, kdy jedna z jejích zákaznic zemře na otravu krve. Kdyby ji zatkli, hrozil by jí těžký žalář, který by nejspíš nepřežila. Rozhodne se, že uteče, a v patách má silně katolického četníka, pro kterého je potrat vražda dítěte a ona kriminálnice. Na útěku se musí schovat v izolovaném klášteře, kde je jedna z jeptišek v devátém měsíci těhotenství. Přemýšlí, jak se to stalo. Do kláštera se dostane i ten četník a rozehraje se tu hra na kočku a myš mezi dvěma lidmi se zcela odlišnými morálními zásadami. Oba dva jsou navíc traumatizovaní první světovou válkou, které se přímo účastnili. Nad tím vším se vznáší otázka, jestli je klášter v moci nějakých nadpřirozených sil, nebo je to zlo lidské.

Babi to přišlo smutné

V listopadu vám vyjde knižní debut Stehy. Vyprávíte o studentce, která má poměr se starším mužem a rozhodne se konfrontovat jeho manželku. Téma vztahu studentek a starších mužů se teď hodně řeší. V čem je zajímavé pro vás?

Nešlo ani o vztah mladší žena a etablovaný muž. Jak řekl jeden můj profesor na FAMU, muž je v tom jen objekt. Spíš jde o vztah mladší žena a starší žena. Jedna je etablovaná, druhá nemá nic kromě nějakých názorů a pokojové rostliny. Každá má o té druhé nějaké představy, které se rozcházejí s realitou. Mají společnou jedinou věc – muže, za kterého je jedna vdaná a druhá s ním má poměr-nepoměr.

Proč vás zajímalo téma vztahu mladší žena a starší žena?

Opakovaně jsem se setkala se starší ženou ve svojí profesi nebo v jiné sféře, která působila, že to má srovnané, vypadá přitažlivě, jistě. Pak se s ní ale člověk blíž pozná a zjistí, že třeba tak sebejistá není. Že má pocit, že úspěch získala třeba omylem. Že se bojí, že o práci přijde. Že se vnitřně hroutí, přestože zvenčí vypadá sebevědomě.

Tohle je vaše obava: že lidé zjistí, že nejste dost dobrá?

Určitě. Podle mě má tenhle pocit plno lidí. Každý, kdo dosáhne něčeho, co dlouho chtěl, si říká: Nebylo to jen štěstí? Zasloužím si to? Jsem na správném místě? Řeším i to, jak se člověk vyrovnává s prostředím, které ho přivítá, ale kam nikdy zcela nezapadne. Může se uchytit, ale vždycky tam bude nějaké „ale“.

Pochybujete i o tom, jestli vůbec patříte do filmové branže?

Někdy ano. Je to i tím, že jsem první z rodiny, kdo dělá uměleckou profesi. Neměla jsem kontakty. Takže mě napadá, co tady vůbec dělám? Jsem dost informovaná? Dokážu se vyjadřovat? Mám dost hroší kůži? Jsem dost cool? Hodně řeším pocit, že musím obstát v nějaké konkurenci.

Zatím to vypadá, že se vám to docela daří, že víte, jak v tom „chodit“. Podílela jste se na webovém seriálu pro ČT TBH o šikaně na střední škole, pro svůj první autorský projekt Pět let jste si vybrala atraktivní, aktuální téma a uspěla jste. Píšete scénář k celovečernímu filmu pod záštitou zavedeného producenta. Dopsala jste i scénář k filmu Hana, který je adaptací stejnojmenné knihy Aleny Mornštajnové. Jak jste se dostala k němu?

V časopise Ink jsem byla v redakci se synem režiséra Milana Cieslara, Markem. Pan Cieslar kdysi dávno posílal někam scénář a potřeboval, aby mu to někdo rychle přeložil do angličtiny. Marek oslovil mě, protože mám vystudovanou angličtinu. Časem jsem mu do toho začala trochu mluvit, dávat mu postřehy a pak mě oslovil, abych s ním napsala scénář k Haně. To už jsem byla na FAMU.

Knihu Stehy jste věnovala Vladislavovi a Zuzaně. To jsou vaši rodiče?

Babička a děda.

Proč právě jim?

Byli vždycky moji první a věrní čtenáři čehokoli, co jsem od dětství napsala. Babička má všechny moje věci svázané na jedné polici. Na veřejnosti je to naprosto neprezentovatelné, ale pro mě to má hodnotu, že i když jsem něco přinesla v jedenácti a moji rodiče to třeba odbyli nebo ani neotevřeli, babička s dědou to přečetli pečlivě, děda mi opravil chyby a probrali to se mnou.

Co řekli na Stehy?

Děda už nežije a čtyřiaosmdesátiletá babička neví, že kniha vyjde. Mám to pro ni jako překvapení.

A co na vaše scénáře?

Hana se jí moc líbila, u TBH jí připadalo, že jsou všichni strašně vulgární, a zajímala se, jestli se to opravdu na školách děje. K Pěti letům řekla, že jsou všichni takoví smutní.

V tom má trochu pravdu. Konec Pěti let může být pro někoho smutný. Platí to i pro vás?

Ani ne. Postavy vlastně skončí dobře. Jsou připravené na další životní cestu, ale nebylo to zadarmo.