Možná by se národy daly cvičně rozdělit podle toho, zda vyznávají náboženství srdceryvných loučení, nebo spíš náboženství slavných návratů. Do první kategorie by patřily scény z britských filmů, v nichž vojáci odjíždějí na frontu nebo nekonečná loučení milenců na peronech ruských nádraží. To Češi patří do druhé kategorie. Nadšeně vítáme zlaté sportovce, v jejichž úspěch jsme příliš nevěřili; po roce 1989 jsme oslavovali navrátivší se emigranty, ale podezřívali ty, kteří s návratem otáleli. Mechanismus to není tak složitý: kdo nevyprovází, potřebuje alespoň vítat.
Když Milan Kundera v roce 1975 emigroval do Francie, dávno nebyl mladý – bylo mu šestačtyřicet. Dnes je mu přesně dvakrát tolik, ve Francii tedy strávil polovinu života. Stal se nejen francouzským občanem, ale také spisovatelem píšícím primárně francouzsky. A po roce 1989 se do vlasti vracel jen inkognito. Žádné scény na Ruzyni, žádné slzy dojetí před kamerami, dokonce i čestné občanství rodného Brna mu museli dovézt do Paříže.
Jedním z důvodů jeho cest zpět koncem devadesátých let byly i rešerše na román Nevědění, který tematizuje právě návrat z emigrace. „A víš, Sylvie, dneska jsem pochopila: mohla bych s nimi znovu žít, ale pod podmínkou, že všechno, co jsem prožila s tebou, s vámi, s Francouzi, slavnostně položím na oltář vlasti a zapálím to. Dvacet let mého života stráveného v cizině se během posvátného obřadu promění v dým,“ říká česká emigrantka Irena, hlavní ženská postava knihy. Kundera…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
