Milan Italy. 17th September 2017. The American singer-songwriter and pianist TORI AMOS performs…
TORI AMOS • Autor: Profimedia

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

Už měla hotové celé album. Ovšem pak se změnil svět a změnila se i ona. Byla to vlna napětí provázející volební souboj Joea Bidena a Donalda Trumpa, následný útok na Kapitol ve Washingtonu i další vlna lockdownu v Británii, kde nyní žije, po nichž pochopila, že písně, které napsala v roce 2020, jsou k ničemu. „Najednou vůbec s ničím nerezonovaly. Nebyly to ani písně, které by mi pomohly dostat se z fáze, kdy jsem najednou na nic neměla energii,“ popisuje Tori Amos v profilu pro deník The Independent. Napětí trumpovské éry opadlo, ale dostavilo se vyčerpání. Přestože se necítila dobře a v lockdownu se propadala do deprese, začala znovu.

V rychlém období mezi jarem a létem napsala ve svém domě v Cornwallu, kde sídlí s celou rodinou, nové skladby. Ty nyní tvoří desku Ocean to Ocean – album, jež se vyrovnává s pocitem ztráty blízkého člověka i odloučení od ostatních a nachází východisko z bezmoci v přiznání si, že na některé věci je člověk docela sám. Stejně jako v minulosti, když nevěděla, kam dál, šla se radit s múzami – jak říká hlasům, které jí přinášejí inspiraci. „Piš o tom, co prožíváš. A když jsi zlomená, smutná a truchlíš, tak musíš začít právě tam,“ poradily jí, jak líčí ve sloupku pro The Guardian.

57C
Ocean to Ocean

A jako už mnohokrát předtím, i na v pořadí již šestnáctém albu se jí daří zachytit obtížně zpracovatelné emoce. V období pandemie, která přerušila mezilidské kontakty a společnost se drolila i polarizovala, se Tori Amos znovu daří promlouvat o touze i ztrátě, bolesti i jejím hojení. V její nejlepší tradici klavírních balad s rockovou rytmikou zpívá o násilí, politice, spiritualitě i ekologii – a stejně tak o tom, jaká je pozice ženy mezi tím vším.

Ocean to Ocean v něčem vědomě navazuje na její téměř třicet let starý debut Little Earthquakes a současně ukazuje, že osmapadesátiletá Amos je právem jednou z nejúspěšnějších sólových umělkyň – průkopnice s výjimečně dlouhou kariérou, jakou hudební průmysl ženám obvykle nedopřává. „Našel jsi mě spalovanou zoufalstvím a řekl jsi: Drahá, já vím, že to byl brutální rok,“ zpívá v čerstvé Metal Water Wood a málokdo by s tímto tvrzením nesouhlasil.

Já a zbraň

Nikdy nezažila tak dlouhou pauzu v koncertování. Chybělo jí splynutí, které vzniká ve spojení s publikem. „Mluvím o tom vysokém napětí, kterého sama nedosáhnu. To bylo pryč a neexistoval žádný způsob, jak se mu přiblížit,“ píše Amos pro The Guardian a dodává, že ji zachránilo cornwallské pobřeží. „Nejbližší pocit tomu byl jít k oceánu a cítit, jak přicházejí přílivy a narážejí do skal. Ano, moře umí být klidné a mírné, ale když nastane vichřice, panečku – to je pak vysoké napětí.“ Právě pod jeho vlivem začalo vznikat Ocean to Ocean.

Nebyly jí ještě ani tři roky, když rodiče rozpoznali její talent a posadili ji ke klavíru. V pěti se stala nejmladší studentkou, která kdy byla přijata na prestižní konzervatoř Peabody Institute. Mimořádně nadaná školačka se ocitla mezi teenagery a její otec – metodistický reverend – si už maloval, jak se jeho dcera stane slavnou koncertní klavíristkou. Vše ale zhatila ďáblova muzika, kterou na kazetách začal domů nosit její bratr a pouštěl ji, když otec s matkou nebyli doma.

Objevila The Beatles, Led Zeppelin, Joni Mitchell nebo Ninu Simone, kteří hovořili o současnosti, a nedokázala se přinutit, aby sedm hodin denně cvičila Brahmse nebo Schuberta, kteří přicházeli z dávných časů a už ji ničím neoslovovali. V jedenácti letech tak logicky přišel vyhazov ze školy a s ním i pocit, že selhala na celé čáře. „Bylo to, jako by mě vyrazili z olympijského týmu,“ vzpomíná v čerstvém rozhovoru pro hudební časopis Mojo.

Otec se nechtěl smířit s tím, že z Tori nebude hudební profesionálka, a tak na sebe částečně vzal roli manažera a začal ji v jejích třinácti vozit po nočních barech a klubech v domovském Washingtonu. V tomto specifickém prostředí za éry Jimmyho Cartera a následně Ronalda Reagana se postupně rodilo i její politické vědomí. V televizi mohla sledovat zprávy, ale v barech od klavíru denně viděla, jak se v hlavním městě politici scházejí s lobbisty a nad mnoha drinky se tu rodí zákulisní dohody i korupce.

Někde tady se už dají najít zárodky toho, jak se v pozdější tvorbě rozhodla vyzvat na souboj vlivy, jež nad ženou uplatňují autority církevní, historické i politické. Což je leitmotiv, který se táhne už zmíněným debutem Little Earthquakes – a spojením komorního klavíru s rockovým zvukem způsobil v roce 1992 senzaci. Na scéně, jíž dominoval grungeový zvuk plný mužských frustrací, se najednou objevila žena, která ani neměla v ruce kytaru jako PJ Harvey, ani ji nezajímala progresivní elektronika jako Björk, ale své písně prezentovala vsedě za klaviaturou. Přišla s klasickým nástrojem, který se zdál být zcela z módy a v popu se s ním prosadili maximálně Elton John nebo Billy Joel.

Na Little Earthquakes ovšem klavír promluvil divokou řečí Tori Amos. Sváří se tu konflikty náboženství a sexuality i nespokojenost se striktními definicemi dívčích a chlapeckých rolí, kterou během dospívání zažívala, plus neustálé sebeobviňování. To nejlépe vyjadřuje singl Crucify, který pojmenovává toxickou tendenci vinit sebe samu za to, že nedokáže dostát společenským očekáváním. „Proč přibíjíme sami sebe každý den na kříž? Nic z toho, co dělám, vám stejně není dost dobré,“ zpívá v refrénu.

Ta skutečná emocionální nálož ale přichází až s písní Me and a Gun, kterou Amos zpívá a cappella. Zpracovává skutečný zážitek, kdy ji v jejích jednadvaceti požádal jeden z návštěvníků jejího koncertu, zda by jej nesvezla domů, a pak ji v jejím autě s nožem u krku opakovaně znásilnil. Tehdy netušila, jestli přežije, ale v duchu si nepřála nic jiného. „Já a zbraň. S mužem za zády. Jenže jsem ještě nikdy nebyla na Barbadosu, tak z toho musím vyváznout,“ zpívá v refrénu mrazivé písně, která popsala násilí na ženě jako žádná jiná předtím.

V roce 1994 se ji rozhodla zpívat na každém koncertě i za cenu vlastní psychické újmy – jen proto, aby dodala odvahu dalším obětem. Brzy ji zaplavily dopisy od posluchaček s mnoha podobnými příběhy a Tori Amos se ve stejném roce stala spoluzakladatelkou a první mluvčí dodnes fungující nadace pro oběti sexuálního násilí – celonárodní telefonní linky a poradny RAINN.

Už od prvních písní Tori Amos ukázala, že se nebojí jít tam, kde to opravdu hodně bolí, a pokouší se v tom hledat nějaký smysl. To ji charakterizuje do dnešních dnů. Do střetu s mužským světem a jeho strukturami se pustila ještě na deskách Boys for Pele (1996) a Strange Little Girls (2001) – druhé jmenované obsahovalo výhradně coververze mužských autorů od Neila Younga přes Depeche Mode a Slayer po Eminema, které přetočila do své perspektivy. Předposlední Native Invader (2017) nahlíží klimatickou krizi a rozpolcení, v němž se člověk nachází jako její činitel i oběť zároveň. Pozemšťan i vetřelec naráz. Novinka Ocean to Ocean ji zase zastihla v procesu truchlení za blízkým člověkem.

Šťastné narozeniny

Byla to smrt matky i samota lockdownu, s níž se Amos potřebovala vyrovnat. Ale nešlo jen o ni samu. Přestože je lákavé nahlížet na její tvorbu jako na osobní deníkové zápisky, Tori Amos je víc dokumentaristka než ta, která se vysloveně svěřuje. Jsou to již zmiňované dopisy a příběhy fanoušků, kterých neustále dostává velké množství a sbírá je i na turné. Právě ony jí slouží jako propojení mezi tím, co zažívá, a tím, o čem je přesvědčená, že by umělec měl mluvit.

„Dostávám e-maily od lidí, kteří mi píší o sobě, o své zkušenosti. O tom, jak jsou vyčerpaní tíhou toho všeho. Přetížení zprávami. Zvažují, že to prostě vzdají. A tady mají umělci a spisovatelé možnost zasáhnout a dát lidem to, co skutečně potřebují. Někdy to znamená dopřát jim radost a pauzu od té paniky, kterou prožívají,“ popisuje Amos v loňském rozhovoru pro The New Yorker, ale vzápětí dodává, že umění má mít také funkci s lidmi pohnout, aby se v temných časech nezasekli a hnuli se z místa: „Jsem tu proto, abych aspoň škrtla sirkou a zvedla vás ze zadku. To je nyní úkol umělců.“

Ocean to Ocean je přesně tím albem, které hledá cestu z temnoty, do níž může člověka uvrhnout smutek, stesk a pocit opuštěnosti, který se během pandemie stal takřka univerzální emocí. „Když jsi odešla. Prázdnota. Od té doby, co jsi pryč,“ zpívá o odchodu své matky ve Speaking With Trees a neodnáší si toho nic víc než: „Pochopíš to pouze, až když to poznáš. Jak se vyrovnat se svými ztrátami.“ Vzpomínkami na matku je prosycená i skladba Flowers Burn to Gold, ovšem i tady se Amos – jak je u ní zvykem – od osobního brzy přenese k obecnému.

Titulní Ocean to Ocean opět nese environmentální téma. Píseň 29 Years je psaná jako ohlédnutí za zážitkem znásilnění a zachycuje, jak se ona sama stala z bezmocné oběti tou, která dokázala onu událost doopravdy přežít. Zároveň tato skladba vznikla pod vlivem zděšení z toho, že počet případů domácího násilí na ženách i dětech během lockdownu dramaticky vyskočil a linka RAINN byla v průběhu uplynulých osmnácti měsíců vytížená jako nikdy dřív.

„Nejsem umělec, kterého by si někdo pouštěl nebo zval, aby byla zábava. I když bych občas taková ráda byla,“ říká Amos často v rozhovorech. Je však písničkářkou, kterou si publikum už téměř třicet let pouští, když chce porozumět protichůdným emocím, které přicházejí v těžkých chvílích. Tori Amos totiž zpívá o věcech, o nichž bývá obtížné mluvit nejen mezi blízkými, ale leckdy je komplikované přiznat je sám sobě.

Současně nic neponechává bez východiska. Ví, kdy je dobré bránit se autoritám a nenechat zvítězit bolest – i kdy je dobré dojít smíření s utrženými ranami a posunout se dál. Ostatně i proto její novinku uzavírá nadějeplná Birthday Baby, v níž jako by přála nejen sobě, ale také všem ostatním nový začátek po chmurném období: „Tenhle rok jsi to všechno přežila. Vesmírnou apokalypsu i prokláté srdce… Někdy v životě musí dívka tančit tango sama. Neboj se tančit sama. Šťastné narozeniny.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1538

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte