Jakub Hruša
Jakub Hruša • Autor: Matěj Stránský

Jak vypadal dirigentův rok během pandemie, kdy se hrálo bez publika a méně se cestovalo? Jak se proměnila každodennost toho, na co jste byl zvyklý?

Pro mě to byla velká změna, ale nejen k horšímu. V osobní rovině i k lepšímu, protože jediný problém mého jinak absolutně úžasného života byl vždy nedostatek času na osobní věci a rodinu. Toho se mi teď dostalo mnoho. Navíc v porovnání s lidmi, kteří opravdu přišli o všechno, můj diář až do posledních několika měsíců nevypadal zas tak odlišně. Až při posledním zhoršení situace v našem regionu začal být problém i s Německem a s mým hlavním působištěm Bamberkem. Předtím jsem měl práce dost. V porovnání s předchozí činností sice méně, ale stejně byla pravidelná a byla smysluplná: nahrávali jsme, dělali koncerty. Odpadla turné, cesty orchestrů zmizely úplně, ale jinak jsem dirigoval.

Místo hraní v plných sálech se normou staly on-line streamy. Ty, které jste pořídil s Českou televizí, měly výbornou sledovanost. Máte pocit, že by tato situace mohla vážné hudbě paradoxně i pomoci a přivést k ní nové publikum?

Hodně jsem nad tím přemýšlel a nemám na to odpověď. Myslím si, že to je velmi individuální – já kupříkladu vůbec nevím, jak lidé ty koncerty doma poslouchají. Ale je důležité, že tento typ hudby zní v éteru a že poslouchat mohou. Že se kultura nezploští jen na to, co je jednoduché a takzvaně pohladí po duši. Jsem opravdu rád, když se náročnější hudba objeví ve veřejném prostoru typu České televize. Nesmí se to samozřejmě přehnat, nesmí to vypadat, že jsme se zbláznili a že ubíjíme lidi s jejich starostmi jen tím nejnáročnějším. Ale pokládám za důležité, že nezmizí hloubka.

Naťukl jste, že nevíte, jak lidé doma streamy poslouchají. Jak vás coby dirigenta trápí, že zvuk orchestru, který patří do koncertní síně, zní třeba z bedniček u počítače, nebo dokonce z telefonu?

Začnu u toho, že dirigent poslouchá na svém stupínku a pracuje s tím, co svýma ušima slyší a co považuje za relevantní. Takže po stránce interpretační, po stránce nasazení, energie i tempa se nic nemění. Po stránce akustické, kam patří i balanc a razance zvuku, je sál od sálu situace jiná. Člověk nemůže docílit toho, aby věděl, jaký je ideální stav, protože v každém místě sálu je to stejně vždycky trochu jinak. Má však spolu s orchestrem jakousi vybičovanou intuici a zkušenost, která mu říká, co má dělat. Ale teď, když se hraje jenom virtuálně, je najednou mnohonásobně důležitější práce těch, kdo sedí ve studiu, to znamená hudebního a zvukového režiséra. Tam je zásadní, abychom byli na stejné vlně. O to víc k nim chodím poslouchat, o to víc s nimi sdílím, co je mým cílem. Říkal jsem v nadsázce kolegům v České filharmonii, že teď by vlastně ta správná dirigentská práce měla vypadat tak, že pošlu někoho takzvaně mávat rukama a připomínky k orchestru budu říkat z režie, protože tam slyším, co leze ven. A když jste se ptal na ty reproduktory u počítače nebo mobil – trápit mě to nemůže, protože to nemohu ovlivnit.

Byl jsem typ puberťáka, který prožívá tragické koncepce spíše než humor.

Tweetni to

Nedirigujete s vědomím toho jinak?

Absolutně ne. Myslím, že virtuálním přenosem se obrovské množství toho fenoménu, který se odehrává v sále, tak jako tak ztratí. Ovšem pořád je tu nasazení, duch, nálada, atmosféra. A tenhle styl a šmak věci samotné je nakonec důležitější než to, jak člověku zrovna hrají bedničky. Současně nám ale pořád leží na srdci, aby nebyl zklamán ten, kdo má doma vybavení pro dobrý poslech.

Měnil jste pod vlivem pandemie i repertoár? S tím, že se nějaký kus do současné vypjaté situace vysloveně hodí?

Mám spíš opačný příklad. Několik let jsme plánovali, že uvedu Josefa Suka a jeho symfonii Asrael, v Curychu v Tonhalle. Mělo k tomu dojít nyní na konci dubna. Asrael je velká a tragická symfonie a zase mělo jít o záznam bez publika – ale já se nakonec rozhodl, že ji nezahraji. Přinášet do současné doby skladbu takhle náročnou a zatěžkanou nedává smysl. K tomu ještě přes televizi, ze záznamu a bez zpětné vazby živého publika. Řekl jsem: Ano, hrajme Suka, ale méně náročnou skladbu Pohádka, která je romantická a příjemná. Asraela si schováme, až budou lidé v sále.

1_obalka_R18
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

1_obalka_R18
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 40 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte