Rytmus roku filmové redaktorky řídí do velké míry premiéry a filmové festivaly. Je dané, že každý čtvrtek přijde do kin jeden či hned několik filmů. Že v lednu je Sundance, v únoru Berlinale, v květnu Cannes, v červenci Karlovy Vary, v září Benátky a v říjnu Ji.hlava. V některých případech to znamená balení kufrů a několik intenzivních dnů nebo týdnů uvnitř festivalového kolotoče. Rok 2020 byl v tomhle ohledu zásadně arytmický. Jako tanečník bez hudebního sluchu zoufale odezírající pohyby všech kolem. Některé festivaly přešly na on-line, jiné zkusily v momentech uvolnění hybridní verzi. Mnohé organizátoři zrušili a přesunuli na příští rok. V případě Karlových Varů tak pandemie zafungovala stejně jako smrt Klementa Gottwalda v roce 1953 – tehdy se ročník poprvé a až do letoška naposledy nekonal kvůli vnějším faktorům.

Zaniklý rytmus nahradil záhy rytmus jiný. Rytmus on-line premiér desítek nových seriálů a filmů. Včetně těch, jejichž producenti by jinak dávali přednost kinům. Rytmus psaní tipů pro sledování v karanténě. Rozvolněný rytmus virtuálních přehlídek i vlastní volby, kdy si co o samotě pustím. Rytmus rozjímání nad tím, jak a zda vůbec se kinematografie promění. Co už je nevyhnutelné, nevratné a jestli je to dobře, či špatně.

Největší zážitek uplynulého roku tak není ani nový film, nebo starý film objevený nově v záplavě on-line obsahu, ani seriál – i když letos skončily dva zcela výjimečné BoJack Horseman a