Od kuchařiny k moderní sochařině

Jsou to vlastně počátky českého novodobého sochařství, opředené legendami o synu ševcovu, jenž býval pasáčkem jako Giotto, a který nakonec, zkusiv dříve štěstí v truhlařině i umění kuchařském, našel svého mecenáše v liběchovském statkáři Veithovi, aby tu pak v blízkých lesích mohl vybíjeti svůj elementární sochařský pud a se značnou plastickou mohutností přetvářeti balvany v lidské obličeje a zvířecí podoby, hloubiti skalní sluje a oživovati je postavami z českého bájesloví.“ Takhle pěkně psal mezi válkami malíř a spisovatel Vlastimil Rada o Václavu Levém, od jehož narození uběhlo toto pondělí přesně dvě stě let.

Ohánět se v kuchyni se vyučil v klášterech v Plzni a Lnářích, Antonínu Veithovi a celému jeho statku začal vařit v roce 1844. Už rok nato ovšem začal v okolních skalách nad Liběchovem majzlíkem proměňovat zdejší pískovcovou krajinu v dodnes fascinující podívanou. Monumentální Čertovy hlavy nejde přehlédnout z širokého okolí, více skrytá v lesích je bájná jeskyně Klácelka s Ferinou Lišákem, sousedními blanickými rytíři a několika trpaslíky, kteří spícím rekům kovají zbraně.

Ke spatření je toho kolem Liběchova od Václava Levého mnohem víc. Speciální turistická značka dnes zájemce dovede i ke kamennému Hadovi a Harfenici, o jejíž rozpadající se kráse již citovaný Rada napsal: „Romantické dílo doby, jež chtěla oslaviti krásu přírody a evokovat zašlou slávu středověkých ruin, stalo se samo ruinou. Příroda sama dává mu nyní mnoho ze své krásy v měkkých nánosech…