Památné fotografie ukázaly v roce 1976 kamenitou, mírně zvlněnou poušť. Nenacházela se na Zemi, což bylo fascinující. První kvalitní snímky z povrchu Marsu, pořízené americkými sondami Viking, po několika neúspěšných sovětských pokusech, provokovaly fantazii a sváděly k víře, že další výzkum čtvrté planety teď už bude hračkou.
Už tehdy jsme přitom o sousedním světě měli rozporuplné informace. Vědělo se, že na povrchu klesají teploty i hluboko pod sto stupňů Celsia a málokdy se vyšplhají nad bod mrazu, že současný Mars s řídkou atmosférou je krajně nehostinný pro pozemský život. Zároveň ale fotografie pořízené Vikingy z oběžné dráhy ukazovaly až tisícikilometrové kaňony, které v dávné minulosti vyryla do povrchu Marsu proudící voda. Při pohledu na ně jako by ožívala slova z Bradburyho Marťanské kroniky o době, „kdy se moře vinulo jako rudá pára kolem břehů a dávno zemřelí mužové táhli do bitev ozbrojeni mračny kovového hmyzu a elektrických pavouků“.
Důkazů, že Mars byl kdysi relativně teplým světem s řekami a jezery, později přibývalo, ale nejdůležitější otázky zůstaly nezodpovězeny: Jak dávno a jak dlouho jezera existovala? Pršelo někdy? Byl tu oceán? A hlavně, žilo tu něco? Mužové s elektrickými pavouky to asi nebyli, ale existují silné argumenty, že se tu mohlo dařit mikroorganismům. A možná se jim dokonce pod povrchem planety daří dodnes.
Důkazy však chybějí. Ačkoli se lidé podle různých amerických i sovětských plánů ze šedesátých let měli po Marsu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
