Pomůžu ti zmizet

To hlavní z Rotavy leží na kopci. Místní lidé, kteří bydlí v domcích ve stráni nebo dole pod kopcem poblíž fabriky Rotas, říkají tomu velkému sídlišti nahoře „centrum“. V dlouhé ulici obeskládané panelákovými bloky chodí lidé do obchodu, na úřad i do hospody a taky je tu v ulicích o dost živěji než v domcích pod kopcem.

Mezi paneláky pobíhají v teplém úterním odpoledni na počátku června děti, na okraj trávníku před jeden z vchodů kdosi jen tak vysypal malou hromádku písku, místo velké tak akorát pro to jedno dítě, které se tu v něm s lopatkou v ruce zrovna pokouší stvořit bábovku, u domů si povídají skupinky dospělých. Někteří sedí na schodech, někdo na trávníku vedle nich, když se ale přiblíží hlídka policejních preventistů, která tu pravidelně prochází, ti na trávníku vstanou z podložky a povídají si vestoje – vyhlášku, že si lidé nesmí sednout nikam mimo lavičky, už sice město před dvěma lety zrušilo, ale sedět na trávě nebo na schodech se nově smí jen bez deky nebo podsedáku. Přísný smysl pro pořádek je tady znát na každém kroku: v ulicích je všude uklizeno, nesmí se parkovat mezi domy, stromky podél cesty, jeden jako druhý, jsou opatřeny zelenými zavlažovacími pytli.

Vloni město začalo ve velkém vedle volného použití veřejného prostoru bojovat i s průvodním znakem tuzemských chudých lokalit – praktikami, pro něž se vžil pojem „obchod s chudobou“. Byty v Rotavě, stejně jako v mnoha dalších místech Sudet, skoupili ve velkém byznysmeni, většinou cizinci, a pak do nich ubytovali za přemrštěný nájem romské rodiny, přes které k nim tak doputoval státní doplatek na bydlení. Tohle se v Rotavě vloni rozhodli změnit: starosta s týmem radních začali byty skupovat zpět pro město, přesně podle doporučení odborníků, kteří se Česku léta snaží vnuknout recept na narovnání životních šancí pro největší českou menšinu – mít i pro chudé z okraje společnosti veřejné bydlení.

„Tam bydleli Turkovi, už je to prázdné,“ nakukuje čtyřicátnice s pytlíkem rohlíků v ruce do holého bytu v přízemí paneláku, „ti už taky někde zmizeli. A další to čeká.“ Procházka městem přinese jména dalších nedávno „zmizelých“ romských rodin, které město vytáhlo z náruče obchodníků s chudobou: odkoupilo střechu nad jejich hlavou, ale vzápětí je z města vyhodilo pryč. To, co zdálky vypadá jako záblesk vstřícnosti, dostává při bližším pohledu docela jiné kontury. Rotava našla nový způsob, jak své romské obyvatele bez náhrady zbavit domova a vytlačit je do okolních měst. A připomíná opět otázku, proč tato země nebyla za posledních dvacet let schopna se viditelně posunout v soužití se svou největší minoritou.

Odejít. Ale kam?

Rodiny z paneláků směrují návštěvu bezpečně k lidem, kteří už o domov přišli nebo jsou na řadě, protože město právě odkoupilo od soukromníka jejich byt. Funguje to tady tak, že už prodávající majitel na přání města nájemníkům těsně před prodejem neprodlouží smlouvu, což většinou není nic složitého – hodně lidí tu má smlouvu na měsíc, kterou jim majitel bytu po úhradě nájmu smluvní doložkou vždy o měsíc protáhne. Město tak kupuje byt s nájemníky bez smlouvy, které může rovnou vyhnat.

Na konci bloku jde zrovna domů do postele Ladislav Koky, říká, že je utahaný, protože celý den na brigádě v nedalekém městě pokládal zámkovou dlažbu. Jde si ustlat do 3+1, v němž žije se svou ženou a dětmi, ale ve kterém už nemá co dělat – nedávno byt odkoupilo město. „Byli tady už z radnice i s policajtama, že na nás dají žalobu, jestli hned neodejdeme. Sháníme, kde se dá, ale s pěti dětmi nás nikde nechtějí, nevím, co budeme dělat,“ říká pan Koky. Tři jeho děti chodí v Rotavě do základní školy a nechce se jim přecházet do jiné, nejmladšímu jsou dva. „A tady už teď není kam jít, město všechno skupuje,“ krčí Ladislav Koky rameny.

Devítiletá snědá sousedka Denisa se třemi sourozenci, matkou a otcem před pár týdny taky měnila bydliště, jejich byt odkoupilo město – bydleli tam sedm let –, naštěstí ale našli soukromý byt hned tady pod kopcem, v zanedbaném, špinavém domě. Je o dost levnější, než bylo těch 13 500 korun, které před vyhazovem platili v paneláku, zato do něj není zavedena voda. Denisin jednatřicetiletý otec Zdeněk Sládek, který deset let pracoval v Rotasu, teď našel práci v lese – zrovna se z něj vrátil, matka dívky Denisa Siváková je s ním od svých třinácti let. „Když město byt odkoupilo, šla jsem s nájmem za starostou, ale nechtěl peníze, chtěl jen, abychom šli pryč,“ vzpomíná, „prostě tu nechtějí cikány, rozhodli se, že si to tady udělají pro sebe.“

V Rotavě žije přibližně pět set Romů, to je asi šestina místních obyvatel. Lidé, kterým čeští Romové říkají „Češi“, mají jasno – že je to moc. „Tak si mají udělat pořádek sami mezi sebou,“ říká starší žena před obchodem, která se nechce představit, protože „no to víte, já se představím a je po mně“, na argument, s nímž souhlasí – že lidí, kterých mají sousedé plné zuby, je tu jen pár procent.

„Nemají pořád všechno ničit a mají si vychovat ty svý děcka, který tady pořád lítají, i večer, když už nají být v posteli.“ Na otázku, co děti dělají zlého a co zničily, chvíli přemýšlí: „No všechno,“ řekne pak. „Běhají před obchodem, tady se přitom běhat nesmí, házejí si s kameny,“ ukáže na hromadu kamení u chodníku, které tu zbyly z oprav, „a kdyby tady nechodila policie, určitě by sebrali ty zavlažovací pytle u stromků.“ Nástěnku místní KSČM, která má i jedno místo v místní městské radě, právě upravuje člen místní komunistické buňky Petr Hajžman. „Je to strašné,“ říká, „nechceme tady s těmi nepřizpůsobivými žít.“ A nabídne i recept: „Kam mají jít, to je mi jedno, hlavně jinam. Měly by se zase pořádně obnovit dětské domovy, sebrat jim děti, co jinýho – stejně je mají jenom na peníze.“

Prodavačka, která se do hovoru zapojí, zpočátku na Romy nadává: měla tu před pár dny konflikt s malým klukem, který ji před obchodem – prý jen proto, že ho napomenula – označil sprostým slovem, a když ho zatlačila do obchodu a rázně k němu promlouvala, přiběhla po chvíli jeho matka a pustila se do ní. Když kolem prochází mladý muž z romské komunity, osloví prodavačku „babi“ a ona se na něj usměje – ukáže se, že „babi“ jí tu říká víc mladých Romů, protože když mohla, pomohla jim. „Proto jsem zklamaná, když to pak začnou brát jako samozřejmost. A ještě nechají děti, aby byly sprosté,“ říká prodavačka.

Pomáhala i rodině Turkových, těch, po nichž tu v přízemí vedlejšího paneláku zbyl jen prázdný byt. Přišli sem ze Slovenska, měli deset dětí a byli prý sympatičtí: jejich děti byly v osm v posteli, chovali se slušně, jak říká, i když neměli doma ani osušky pro děti a vůbec žili chudě, ale děti chodily do školy. Jenže už taky zmizeli. Proč zrovna oni, na to nedovedou odpovědět ani lidé, kteří se vyklánějí z balkonů domu, v němž rodina Turkových ještě nedávno bydlela – radnice totiž tvrdí, že z města vystěhovává jen „špatné“ lidi, ty, kteří měli dluh nebo ničili soužití. „Jejich děti lezly ven a dovnitř oknem,“ říká muž na balkonu. „A když jich je tolik, tak byli víc slyšet, to je pravda,“ doplňuje další sousedka, „ale jinak nevím. Bylo jich strašně moc, možná proto.“

Mentalita natažené ruky

V pracovně starosty Michala Červenky se ukáže, že za to, že Turkovi nedostali od města šanci a museli sbalit kufry a s deseti dětmi táhnout světem, může mimo jiné „fotka s ho*nem“. Někdo, starosta nechce říct kdo, mu poslal fotografii s lejnem na chodbě domu a určil, že to udělaly Turkovic děti. „Já jsem je neviděl to dělat, ale ten dům byl pokálený, pomočený,“ říká starosta, „paní, co tam uklízela, z toho byla nešťastná. Šlo o občanské soužití.“ Starosta ale neví, jaká hygiena u Turků opravdu panuje: nikdo z úřadu to neřešil, jen prý zkrátka bylo jasné, že tahle rodina si žít v Rotavě nezaslouží.

„Mně je těch všech lidí vážně líto. Byl jsem veden k tomu, že než někoho odsoudím, je lepší mu pomoct,“ říká soucitně starosta, „ale musím myslet i na lidi, kteří přemýšlejí, že odtud odejdou. Když mají za sousedy špatnou rodinu, okolní partaje přemýšlejí o prodeji svého bytu.“

Z 25 bloků sídliště, v nichž je tisíc bytů, je prý problémových sedm domů – tedy takových, v nichž si lidé stěžují na sousedy. „Snažím se udržet tady lidi, kteří tu dlouhodobě žijí a jsou slušní, těch se musím zastat.“

Starosta si prý uvědomuje, že by bylo potřeba s lidmi víc sociálně pracovat, nabízet širokou podporu, detekovat problémy v rodině s docházkou do školy, s návyky, s dluhy, se závislostí, ale tahle terénní práce se tu zkrátka v potřebné míře neděje. „Potřebovali bychom na to mnohem víc peněz,“ vysvětluje starosta. „Ale náš pán ze sociálního odboru má vztah k problémové komunitě, protože léta pracoval jako bachař, a chodí do rodin klidně i v neděli, když je problém,“ dodává starosta. Tohle sedí s informacemi od romských rodin, že sociálka k nim chodí na kontroly. Sociální práce je ale přece něco úplně jiného: měla by pracovat s rozličnými lidmi, s podporou, s informacemi a nabízet pomoc. „Podle mě to je sociální práce. Jsou tady jedna pravidla a ta se dodržují, a kdo je nedodržuje, sám se staví do vyloučené role.“

Starosta jistě ví, že posílá na zoufalou pouť rodiny s dětmi a že problém svých občanů neřeší, jen ho posouvá do okolních lokalit, odkud jej časem zase jiní politici vytlačí na další místo. A není v sociálně vyloučených lokalitách žádnou výjimkou. Stejně jako fakt, že v roce 2011 – ještě před vstupem do politiky, kdy pracoval v bezpečnostní agentuře – pochodoval s Dělnickou stranou při vlně protiromských demonstrací po Rotavě. Pochodovala tam s ním i jeho matka, která tu vede mateřskou školu, i nynější místostarosta z ČSSD. „To nebyl pochod proti Romům, ale pochod nespokojených občanů, kteří nevěděli, kde se dovolat spravedlnosti. A byly tam stovky lidí,“ říká starosta.

Tu spravedlnost, jak tvrdí starosta, kterého ČSSD vysílá do volebního boje o křeslo hejtmana, teď praktikuje vykupováním bytů a vytlačením „problémových“ lidí z města. Doufá, že tím udrží ve městě lidi „bezproblémové“ a „změní pověst města“. Co bude dělat s tolika prázdnými byty, které tu po vyhnaných rodinách zůstanou, přesně neví. „Zkusím sem přilákat slušné rodiny. Ale tady je tak velký nový fond, že by se dalo i bourat. Tím vykupováním jsme teď hlavně zabránili příchodu dalších problémových rodin.“

Jeho kolega z rady, místostarosta a hasič Martin Rezek z ČSSD, má ve vykupovací dvojici v čele města pověst „toho, kdo říká věci natvrdo“, starosta je podle místních tím, kdo „to umí říct hezky“. „Cílem toho, co děláme, je, aby město nebylo zařazeno jako sociálně vyloučená lokalita,“ vysvětluje Rezek, jehož účast v pochodu byla „demonstrací za sociální spravedlnost“. Jedinou metodou je podle něj tvrdá výchova lidí, kteří se nechovají tak, „aby to bylo normální – protože normální je to, co považuje za normální většina. Menšina se musí přizpůsobit.“

Stát by prý měl znovu zavést zvláštní školy, protože tady v Rotavě už většina majoritních rodičů raději vozí děti do vedlejšího města, než aby je nechala chodit do školy s množstvím Romů. „Zavést povinné veřejně prospěšné práce a omezit rodičovský příspěvek na maximálně tři děti, víc ne, vždyť je mají jen kvůli penězům. Já mám jedno dítě a otáčíme se. Moje malá mě kvůli zaneprázdnění pomalu nezná, má osm let a je teď sama v baráku, a zvažujeme, jestli je zodpovědné mít druhé. Všechno je to tou jejich mentalitou natažené ruky.“

A jak tahle situace, kde se silní stávají dráby slabších, stát přihlíží, starostové razantně jednají, sociální práce pokulhává, rodiče s dětmi putují po zemi od města k městu, podle něj může dopadnout? „Špatně. Stát se chytí za nos, až celý náš kraj bude vyloučená lokalita a ti lidé půjdou takhle masivně do Středočeského kraje, pak až se něco stane. Pomohlo by přidělit jednu takovou rodinu do každé obce a bude po sociálně vyloučených lokalitách. A až se poměr menšiny v obcích takhle zmenší, pak jim můžeme i ve městech pomáhat, v tomhle množství ne.“ Tím cílem ovšem popisuje skoro ideální integraci. „Ano. Ale to přece nemůže chtít stát po nás, obcích, abychom to nějak zařídily.“

Systematické vyčleňování

Receptů jsou plné šuplíky a na scéně je dost lidí, kteří by změnu rádi pomohli zařídit, kdyby jim někdo naslouchal. Na jedné straně místní politici léta opakují slova o potřebě restrikcí, zařizují bezdoplatkové zóny, které situaci chudých lidí ještě zhoršují, legislativci slyší poptávku a ztěžují novými zákony přístup chudých k sociálním dávkám. Na druhé straně odborníci na integraci mluví o nutnosti ustoupit od restrikcí a potřebě zcela změnit politiku bydlení, vybudovat účinnou sociální síť, systém pracující s rodinami už od raného věku dítěte, změnit pravidla ve školství, aby stát dokázal skrze vzdělání vytahovat z budoucí bídy romské děti. A tyto dva oddělené světy se ne a ne protnout.

„Na té nejobecnější úrovni jde o rozhodnutí, že to stát bude řešit. Protože to, co dělá, není začleňování nejchudších a nejslabších, dá se to nazvat systematickým vyčleňováním. Řešení to má, ale je složité, není to jedna disciplína, ale několik disciplín,“ říká Martin Šimáček, ředitel Institutu pro sociální inkluzi. V roce 2009 se stal na pět let i ředitelem Agentury pro sociální začleňování a vzpomíná, že nejblíže řešení byl premiér Petr Nečas, kterému se podařilo ve vládě po dlouhém zápase prosadit Strategii boje proti sociálnímu vyloučení – ucelený plán zasahující několik rezortů. Ty už pak ale odmítly kroky, pro část voličů nepopulární, naplňovat.

Dnes je Martin Šimáček přesvědčen, že zásadní úkol musí vláda požadovat po úřadech práce, které nefungují, jak mají. Je třeba je přeorganizovat. „Je to i úřad sociálních věcí, nejdůležitější úřad v sociálních politikách, v němž stát selhává. Musí být schopen lidem, kteří nedosáhnou na dávky a nedosáhnou na insolvenci, nabídnout alternativu v návratu na trh práce, aby se mohli stabilizovat. To se neděje, jen méně než 20 procent lidí evidovaných na úřadu práce má práci zprostředkovanou od něj. S velkou částí nejchudších už ztratil kontakt, ani neví, kde je má, protože je kvůli marginálním administrativním chybám vyřadil z evidence. Úřad funguje jako trestající nepřítel,“ vysvětluje Martin Šimáček.

K tomu je třeba zrekonstruovat školství a politiku veřejného bydlení a taky zvednout paušály obcím s přenesenou působností, na něž se problém sociálního vyloučení nabalil, aby mohly zaplatit širší sociální práci, sociálně-právní ochranu dětí. „Je to složité, ale udělat to jde,“ říká Šimáček. Situace v terénu se prý ale zhoršuje. „Ukázalo se to před lety na hospodářské krizi. Strašně moc lidí se zachytilo v záchranném systému, ty už teď v krizi covidu nezachytíme.“

Zatím do Rotavy přijíždí na návštěvu autobusem čtrnáctiletá Melisa, jedno z deseti dětí vyhnané rodiny Turkových. Jde navštívit strýce a taky do školy vyzvednout úkoly pro sebe i své sourozence, výuka zatím kvůli koronakrizi nefunguje a oni teprve hledají novou školu v Sokolově. „Škoda, v Rotavě se nám líbilo,“ říká dívka. I ředitelka rotavské školy Dana Fialová se na Melisu těšila: říká, že všechny děti Turkovy byly skvělé – s dobrou kázní, zájmem o školu, spolupracujícími rodiči. „A připravenými svačinami,“ dodává ředitelka, „to není samozřejmost.“ Má tu i děti, jež se do školy těšily na oběd, na který jejich rodiče neměli – to už ale skončilo, letos radnice účast ve státním programu obědů zdarma pro děti z chudých rodin odmítla. „To je pravda, že nás to nic nestojí, ale kdyby to ti rodiče nepropili a neprokouřili, tak by jejich děti na oběd měly, není naše vina, že nemají,“ vysvětluje konec programu místostarosta Rezek.

Dvanáctičlenná rodina Turkova zatím našla útočiště v Sokolově u nádraží v bytě bez teplé vody, topí se tu dřevem. „Říkají o majiteli, že je to obchodník s chudobou,“ pokyvuje v pokoji bytu 2+1 za 9250 korun měsíčně, plném dětí, hlavou otec rodiny Jaroslav Turko. „Ale to jsou jen řeči. Vím jistě, že je to hodný člověk. Nenechal nás s dětmi na ulici.“