Ticho léčí. Naši předci to věděli odpradávna a dnes už moderní věda tuhle starou pravdu dokládá i exaktními důkazy. Když všechno kolem utichne a svět na chvíli přestane lomozit, hrát a mluvit, v lidských mozcích se spouštějí tajemné procesy, jejichž smysl se stále ještě teprve učíme chápat. Procesy, které se dost možná nemohou odehrát jinde než v tichu.
Onen lék je ovšem také stále vzácnější. Se sílícím hlukem se lidstvo potýká minimálně jedno století, kdy v západních zemích vznikly první spolky bojující za ztišení velkoměst, a Světová zdravotnická organizace hluk před pár lety prohlásila za moderní „morovou ránu“, která ohrožuje zdraví milionů Evropanů.
Najít před touhle epidemií bezpečný úkryt je přitom stále obtížnější. Akustičtí ekologové objíždějí planetu s citlivými mikrofony a hlásí, že míst, do nichž ještě stále nedoléhají zvuky civilizace, rychle ubývá. „Ticho je na hranici vyhynutí,“ posteskl si nestor tohoto oboru Američan Gordon Hempton, který během několika dekád nahrál a uspořádal obrovskou databázi zvuků ticha ze všech koutů planety.
Hledá je na svazích hor, v hlubokých lesích nebo v dutinách starých stromů a spolu s ním se dnes na podobnou cestu vydávají zástupy dalších pozemšťanů, kteří zjistili, že bez ticha nemohou žít. A tenhle „tichý aktivismus“, jak Hempton nenápadné hnutí pojmenoval, spojuje jedno poznání, k němuž každý hledač nakonec dojde. Totiž že ticho je víc než jen lék. Je to velké tajemství, v němž lze poznat sám sebe a možná i něco víc. „Ticho není absencí něčeho,“ vysvětlil tajuplně před pár lety v rozhlasovém pořadu Gordon Hempton, když dozněla jeho nahrávka ticha z ústí sopečného vulkánu. „Ticho je přítomností všeho.“
Zní to jako dostatečně lákavý důvod také se vydat na malou výpravu za tímhle pokladem.
Vypnout televizi
Před pár lety něco podobného udělal i americký spisovatel George Prochnik. Obyvatel hektického New Yorku patří k lidem, kteří (zpravidla ve středním věku) zjistí, že je všudypřítomný hluk frustruje, a zároveň z něj obtížně hledají únik. V každém obchodě vyhrává hlasitá hudba, ulice vibrují decibely dopravní zácpy, a když člověk uteče z města pryč, dostihnou jej zvuky aut, turistů a letadel i v azylu na venkově.
Prochnik se rozhodl o svém hledání ticha napsat knihu a přípravy pojal opravdu důkladně. Mluvil s meditujícími mnichy, experty na akustiku i astronauty, kteří okusili nekonečné ticho vesmíru. Svou knihu In Pursuit of Silence (Hledání ticha) ovšem začíná méně romanticky, zato po boku chlapíka, jehož praktická zkušenost vypovídá o tomhle tématu možná to nejpodstatnější.
John Spencer, mohutný strážník metropolitní policie ve Washingtonu, jej vezme do auta na noční směnu a během pojížděk svěřuje spisovateli své letité know-how. Většina případů, k nimž ho povolá dispečer vysílačkou, jsou domácí spory. Do ruda rozžhavení manželé nebo sousedé na sebe řvou jako šílení a hrozí, že si za chvíli zakroutí krkem, pokud už se o to nepokusili.
Když Spencer dorazí na místo činu, všechny strany se na něj sesypou a začnou ze sebe chrlit, co zlého jim ten druhý udělal. Léta zásahů na bojištích washingtonských domácností ovšem strážníka naučila jednoduché strategii. Odmítne poslouchat důvody, proč se ti lidé tolik hádají, a namísto toho jim rázně přikáže: Okamžitě vypněte rádio, playstation a televizi, které bytem hulákají na celé kolo. Sedněte si na gauč a buďte zticha. „Po chvíli se jich zeptám: Tak co, pořád ještě mi máte co říct?“ vyprávěl strážník Spencer svému spolupasažérovi. „Byl byste překvapený, jak často tohle stačí a je po konfliktu.“
Policejní zkušenosti výstižně ilustrují poznání, které moderní věda postupně objevuje. Vysoká míra hluku, jaká je dnes v řadě domácností základní kulisou života, škodí lidskému zdraví nejen tím, že dlouhodobě poškozuje sluch. Zvyšuje také stres, agresivitu a emoční labilitu, snižuje schopnost sebeovládání, oslabuje paměť, pozornost a schopnost racionálně řešit situace.
Do takového stavu, jak strážník Spencer zjistil během své praxe, se člověk často sesouvá, aniž by si bezprostředně uvědomoval důvod. A sesouvá se nevyhnutelně. Laboratorní experimenty ukázaly, že například hladiny stresových hormonů a krevní tlak člověka obklopeného hlukem se mění i ve spánku.
Je pravděpodobné, že právě vysoká hlučnost spoluvytváří řadu civilizačních potíží. Za klasickou studii, která vědcům definitivně otevřela oči, se v tomto směru počítá velký výzkum z počátku 21. století, kdy se v německém Mnichově přesouvalo mezinárodní letiště. Tým výzkumníků rok před a po přesunu sledoval školáky žijící poblíž starého a nového letiště. Vliv hluku letadel pak odborníky překvapil. Nejen hladiny stresových hormonů nebo krevní tlak, ale i schopnost číst a rozumět mluvenému slovu, paměť či pozornost, to všechno se výrazně zlepšilo dětem, z jejichž života letadla zmizela. A naopak zhoršilo těm, poblíž jejichž domovů začala přistávat.
Něco se děje
Když pustíme v tiché místnosti na podlahu špendlík, tak máme-li zdravé uši, uslyšíme cinknutí. Domyšleno do důsledků je to docela zázrak. Lehoučký špendlík vytváří jen minimální tlakovou vlnou, a lidský organismus ji přesto dokáže zachytit a dekódovat. V ideální kondici dokáže zachytit i tichý hovor druhého člověka vzdáleného na délku fotbalového hřiště a otočeného zády, jak zjistil americký ušní lékař Samuel Rosen, když zkoumal sluch afrického kmene Mabaanů, žijícího v odlehlých, tichých oblastech Jižního Súdánu.
Náš sluch v ideální kondici dokáže zachytit polohlasem pronášená slova člověka otočeného zády a vzdáleného na délku fotbalového hřiště.
Důvodem tohoto zázraku je malý zesilovač, který všichni nosíme v hlavě a který dokáže vibrace z okolního světa pro náš mozek zesílit zhruba stokrát. Sluchový aparát se během evoluce vyvinul z primitivního hmatového ústrojí (dávní tvorové naslouchali přikládáním čelisti k zemi, aby zachytili vibrace blížícího se predátora) v sofistikovaný systém, nad nímž biologové dodnes žasnou. Vzdálenost ušních boltců (tedy šířka hlavy) tak například v tomto díle přírody určuje schopnost slyšet vysoké frekvence a lokalizovat jejich zdroj, což zase odpovídá potřebě daného tvora slyšet zvuky vydávané jeho přirozenými nepřáteli.
Vše je dokonale vyladěno a svým designem má sluch zkrátka v životě savců primárně plnit roli jistého alarmu. Onen výkonný zesilovač slouží k tomu, aby nás informoval o sebemenším zapraskání, jež by nás mohlo proměnit v pochoutku na hostině někoho jiného. Celá tahle reprodukční soustava ovšem ve svém nastavení počítá s tím, že v okolní přírodě vládne po většinu času víceméně ticho, jak to taky za dávných časů bývalo. Na hluk reaguje nastartováním stresového systému, zejména v případě určitých frekvencí, které má asociované s ohrožením.
Hluboký zvuk motorky tak dnešním pozemšťanům připomíná brumendo hladového medvěda a ječení sanitky zase křik manželky unášené mládenci ze sousedního kmene. A jak zdůrazňuje americká neurovědkyně a specialistka na sluch Lidia Glodzik-Sobanska: na tyhle zvuky se prostě nedá zvyknout, jejich varovný signál je zapsaný hluboko v genetické výbavě.
Stresový účinek hluku je tedy docela zřejmý, ticho ovšem pro vědce představuje záhadnější oříšek, který s úspěchem dokážou rozlousknout až v posledních dvou dekádách. Poznatky o účincích ticha mívají jedno společné – často se na ně přijde náhodou. Hned v několika hojně citovaných studiích sloužilo ticho jen jako kontrolní vzorek pro zkoumání účinku různých zvuků na lidi či zvířata. Dokud si výzkumníci nevšimli, že právě v těchto chvílích se v mozku děje něco mnohem zajímavějšího.
Dvojice biologů z Dukeovy univerzity takhle například zjistila, že laboratorním potkanům během tichých chvílí mezi pouštěnými zvuky nečekaně rostou nové buňky v části mozku zvané hipokampus, obsluhující mimo jiné paměť. Jiná studie s lidskými dobrovolníky zkoumající účinky hudby na psychiku zase odhalila, že tiché pauzy zklidňují krevní oběh posluchačů paradoxně víc než relaxační hudba. Další vědci pak pozorovali nečekaně silnou aktivitu určitých neuronů těsně poté, co přestaneme mluvit, a jiní objevili nenahraditelnou roli tichých pomlk pro porozumění řeči (mimochodem tenhle objev možná vysvětluje, proč děti vyrůstající v hluku u letiště hůře rozumí mluvenému slovu).
Jde zatím spíše o střípky neúplné mozaiky, ale starému pořekadlu „ticho léčí“ přece jen dodávají konkrétnější podobu. Zdá se, že ticho v lidském mozku nevyvolává klidovou situaci, jak by se mohlo zdát, ale mnohem aktivnější proces, který obnovuje kognitivní funkce a podílí se na kvalitním zpracování informací. Jednoduše řečeno: ticho není stav, kdy se nic neděje, naopak, je to stav, kdy se něco jedinečného děje.
Půvabná historka, kterou bychom to mohli metaforicky ilustrovat, se odehrála ve dvacátých letech ve Velké Británii. Země po skončení první světové války poprvé začala z pietních důvodů držet minutu ticha a národní rozhlas se zpočátku přidával tak, že po daný čas přestal vysílat. Časem však BBC požádala, aby mohla ticho naopak vysílat přímým přenosem. A posluchači si tenhle zvláštní nápad oblíbili: seděli u radiopřijímačů a poslouchali ticho, které zároveň drželi.
Zvuk ucha
Ondřej Jiříček se zamyslí a za malou chvíli vysype z rukávu požadovanou definici ticha: „Ticho nastává, pokud jsou fluktuace akustického tlaku nižší, než naše ucho umí zpracovat.“ Profesor akustiky z Fakulty elektronické fakulty ČVUT v Praze následně otvírá notebook s prezentací, na níž zákony zvuku a ticha vysvětluje svým studentům. Na grafu tvořeném osami intenzity a frekvence ukazuje zónu vymezující oblast zvuků, kterou zdravé lidské ucho běžně slyší. „To, co je pod touhle čarou, vnímáte jako ticho,“ říká Jiříček. „Mění se to ovšem s věkem.“
Hranice slyšeného se mění s věkem. Studenti například při hodinách používají mobilní zvonění s frekvencí komářího bzučení, které už jejich profesoři neslyší.
Fenomén stárnutí sluchu názorně ilustruje, že ticho je vždy subjektivní prožitek – pro každého začíná trochu někde jinde podle stavu jeho aparátu. Starší ročníky tak například ztrácejí schopnost slyšet vysoké tóny, proto si studenti v posledních letech oblíbili mobilní zvonění s frekvencí komářího bzučení. Zatímco jim zvoní při hodině telefony, profesoři nic neslyší.
Ticho je zkrátka osobní prožitek a Ondřej Jiříček dodává, že žádné absolutní ticho ani neexistuje. Mohlo by existovat jen v dokonalém vakuu, kde nejsou žádné molekuly vzduchu, které by přenášely akustické vibrace. V přirozeném prostředí se tichu nejvíc blíží zasněžená horská krajina v bezvětří (sníh pohlcuje zvukové vlny a v zimě navíc zmlknou zvířata). A tady uprostřed rušné metropole pak speciálně upravená místnost, kterou Jiříček před necelými dvaceti lety navrhl.
Tzv. mrtvá komora je betonová kostka o rozměrech přibližně 10 x 9 x 8 metrů, která má vlastní základy nezávislé na zbytku budovy, aby co nejméně přenášely vibrace domu i tramvají z nedaleké dopravní tepny. Dovnitř se vstupuje těžkými ocelovými dveřmi, a když zaklapnou, člověk se ocitne uprostřed prostoru osázeného šesti tisíci klíny z minerální vaty. Jsou přidělané i na podlaze, a celá místnost tak vypadá trochu jako ježek s bodlinami obrácenými dovnitř. Návštěvníci se pohybují po napjaté ocelové síti.
„Tak tohle je nejtišší místo v České republice, nic lepšího nenajdete,“ říká Jiříček spokojeně a nováček si tu musí chvíli zvykat. Stěny pohlcují většinu odraženého zvuku, takže fyzikova slova znějí trochu, jako by měl přes pusu omotanou šálu. „A když se otočím zády, neuslyšíte vůbec sykavky,“ předvádí průvodce další kouzlo. V komoře se ultracitlivými mikrofony testují různé přístroje i další věci. Právě v těchto dnech akustici například pro kolegy biology nahrávají tichou komunikaci termitů v miskách, jindy se tady zkoušejí výkonné hudební aparáty nebo třeba speciální tlumiče ke klimatizacím.
Po pár minutách pobytu jako by se tu člověk zklidnil do stavu lehké malátnosti, zdejší ticho má v sobě až něco omamného. Nedá se ale říct, že by bylo úplné, návštěvník kromě vlastního dechu stále slyší slabý šum. „To je zvuk související s nedokonalostí vašeho vlastního ucha,“ vysvětluje Jiříček. „V hlemýždi dochází k jevům, které mozek vnímá jako slabý šum, ten ale běžně neslyšíte, protože je překrytý okolními zvuky. Tady slyšet je.“
Většině lidí, kteří sem chodí na exkurze, je prý tohle dokonalé ticho příjemné, v někom ale naopak vyvolává klaustrofobické pocity nebo úzkost. „Já osobně tu pobývám rád, ale není to úplně pro každého,“ shrnuje Jiříček. „Jednou tu jedna paní učitelka během školní exkurze dostala takového rapla, že musela utéct. Měla pocit, že na ni všechno padá.“
Zpomalovat pomalu
Nejsou pro to žádná tvrdá data, ale podle psychologů se v dnešní digitální době vztah společnosti k tichu výrazně proměňuje. Části chybí, má silnou potřebu je vyhledávat a hořekuje nad tím, že míst, kde se dá klid a ticho najít, valem ubývá. V Česku podobná měření neexistují, měří se tu jen hluk městských aglomerací, což nám nařizují evropské směrnice, ale v mnohých západních zemích, kde se uchytil obor akustická ekologie, zvukové záznamy z odlehlých míst divočiny ukazují, že hluk – zejména ten z letecké dopravy a turismu – dnes dosáhne téměř všude.
Potřeba ticha je zjevně veliká – kniha norského dobrodruha a polárníka Erlinga Kaggeho Radost z ticha, v níž popisuje třeba své vnitřní prožitky z mnohatýdenního osamělého putování Antarktidou, se stala v minulých dvou letech mezinárodním bestsellerem. Jinou část lidí, k níž nejspíše patřila zmíněná paní učitelka z mrtvé komory na ČVUT, naopak ticho zneklidňuje, v extrémním případě jim způsobuje úzkost nebo paniku.
Český ekopsycholog Jan Krajhanzl, který svým studentům nabízí krátké pobyty v tichu jako čas hlubšího uvědomění si sebe sama, si myslí, že v obou případech ticho vlastně přináší podobný efekt. Zastavením přísunu smyslových podnětů člověk najednou získává prostor sám pro sebe. Mysl se přestává zabývat vnějším děním. „Protože v běžném životě dnes neustále přepínáme mezi různými podněty, emoce nebo konflikty se nestíhají zpracovat a hromadí se v nás,“ vysvětluje Krajhanzl. „Ve chvíli ticha a zastavení pak začnou dobíhat a vynořovat se, což může vyvolávat nepohodu, kterou má člověk tendenci zahnat tím, že sáhne po nějakém dalším podnětu. Opakovaně se setkávám s lidmi, kteří říkají, že by v tichu nevydrželi ani čtvrt hodiny.“
Ona čilá neuronová aktivita, které si všímají neurovědci, tak může znamenat právě ono zpracovávání různých nedořešených témat, kterému vyznavači ticha často poeticky říkají „potkat se sám se sebou“. Nemusí to být na začátku úplně příjemné, Krajhanzl ale takovou aktivitu rozhodně doporučuje. Jen je podle něj nutné, aby byl člověk opatrný a nenaložil si na začátku víc, než unese. „Je to, jako když se chcete začít protahovat,“ říká psycholog. „Také po sobě nebudete chtít, abyste si první den dosáhli na špičky u nohou. Musíte začít postupně a pomalu.“
Finsko, prosím
Spisovatel Paul Goodman ve své knize Speaking and Language (Mluva a jazyk) rozlišuje celkem devět různých druhů ticha – od hloupého ticha apatie přes živé ticho bdělé pozornosti až po mírumilovné ticho souladu s druhým člověkem.
A s každým z nich se zachází trochu jinak. Delikátním tématem je například ticho ve společenské konverzaci. Jistý americký výzkum zjistil, že když konverzace umlkne, průměrný obyvatel Spojených států pociťuje nepohodlí zhruba už po čtyřech vteřinách. Má dojem, že pauza v hovoru bude druhou stranou nějak negativně interpretována, a cítí nutkání pomlku zaplnit.
Odolnost vůči tichu ovšem představuje svébytnou kulturní kvalitu a jiné národy si na ní naopak zakládají. „Tak tři minuty,“ odpovídá na otázku, jak dlouho ticho uprostřed konverzace „není trapné“ v jeho domovině, finský velvyslanec v České republice Jukka Pesola. Pak se odmlčí, až se návštěvník trochu vyděsí, zda se Jeho Excelence nerozhodla k názorné ukázce. Naštěstí to netrvá tak dlouho. „Ano, tříminutové ticho je u nás zcela běžné,“ dodává velvyslanec. „Klidně může nastat třeba uprostřed večírku a nikomu to nepřijde divné.“ (Viz rozhovor s J. Pesolou na konci textu.)
Finsko se v minulé dekádě stalo první zemí, která se rozhodla stoupající poptávky po tichu využít v zájmu posílení svého turistického ruchu. Málo lidnatá země plná hlubokých lesů a nadprůměrně mlčenlivých obyvatel by se klidně dala nazvat velmocí ticha, až donedávna to ovšem nefungovalo jako vývozní artikl. V březnu 2010 se konalo v restauraci Mořský koník v Helsinkách setkání expertů na marketing, kteří dostali za úkol vymyslet nové fenomény schopné fungovat coby „značka“ Finska v zahraničí a lákat do země turisty. Padaly návrhy na vzdělávání, design, borůvky, nebo dokonce nahotu, které Finové holdují v sauně, až kdosi zmínil ticho. A bylo rozhodnuto.
Zrodila se kampaň Silence, please (Ticho, prosím), jejíž důvodová zpráva konstatovala, že „ticho je zdroj a v budoucnu budou lidé připraveni za takovou zkušenost platit“. Necelá třicítka ubytovacích zařízení v odlehlých částech země se pak do kampaně zapojila a skrze příslušný národní turistický portál nabídla své jedinečné kvality turistům.
Etnomuzikoložka Noora Vikman, která se věnuje mapování zvukových krajin Finska, byla jedním z odborných poradců téhle aktivity. Dnes, čtyři roky poté, co tichá kampaň oficiálně skončila, hodnotí do telefonu výsledky s lehkými rozpaky.
Američané začnou být nervózní, když pauza v konverzaci dosáhne čtyř vteřin.
„Mám pocit, že jsme tehdy trochu předběhli dobu,“ říká vědkyně z Východofinské univerzity. „Brzy se ukázalo, že je docela těžké stavět masovou turistiku na něčem, jako je ticho.“ Stávalo se prý, že turisté žádali peníze zpátky, protože podle jejich názoru byla dovolená málo tichá, vadila jim třeba nedaleká silnice nebo jiní hluční hosté. Další návštěvníky zase přílišný klid finského venkova lekal nebo nudil. A marketingoví specialisté si navrch lámali hlavu, jak vlastně ticho prodávat, když se nedá vidět, používat ani sníst. „Byl to dobrý začátek,“ shrnuje nakonec s typickou finskou stručností Noora Vikman. „Ale možná ta správná doba teprve přijde.“
Pro milovníka ticha je ovšem tenhle příběh docela půvabný právě svým nejasným výsledkem. Ticho, které přitom tolik potřebujeme, se nedá snadno koupit nebo ovládnout – a podle mnohých dokonce ani pochopit.
Rušit hluk
Legenda říká, že slavný buddhistický učitel Adžán Čá jednou meditoval v chrámu ve společnosti mladého mnicha, zatímco z ulice doléhal hluk večírku, který se přes noc protáhl do druhého dne. V jednu chvíli to nováček nevydržel a postěžoval si svému mistrovi, že se nemůže soustředit na meditaci, protože ho hluk ruší. „Hluk neruší tebe,“ odpověděl Adžán Ča. „To ty rušíš hluk.“
Důraz na ticho najdeme v centru snad všech velkých náboženství, ať už jej považují za nástroj své duchovní praxe nebo rovnou za manifestaci Boží přítomnosti. O tichu mluví Bible stejně jako Buddha nebo Lao-C’. A přestože velké duchovní autority i řadoví mniši trávili mlčením na odlehlých místech spoustu času, i v jejich pojetí ticho rovněž většinou znamená něco jiného než jen absenci hluku. Naopak se zdá, že v jistém stupni pokročilosti začíná být na hluku nezávislé.
Z křesťanských řádů patří k těm nejmlčenlivějším trapisté, jimž ticho předepsal jejich otec-zakladatel svatý Benedikt. V klášteře Nový Dvůr nedaleko Plzně – stejně jako jinde na světě – tak tráví zdejších dvacet pět mnichů většinu dne v mlčení. Mlčí vlastně pořád, pokud zrovna nezpívají v chrámu nebo si nerozdělují práci. „Ticho je velké tajemství, které lze lépe praktikovat než vysvětlovat,“ pokouší se přiblížit každodenní praxi bratr Prokop, který do řádu vstoupil před jednadvaceti lety a uvolil se mluvit s novináři. „Je to spíš vnitřní pokoj a také velká pomoc, která vás osvobozuje od spousty zbytečností. Ticho předpokládá, že se naučíme tlumit hluky zaměstnávající naši představivost stejně jako ty, které doléhají k našim uším: reptání, nářky na druhé, pošetilé plány, temné touhy. Je to boj na celý život.“
Muž, který zasvětil svůj život modlitbě v tichu, pak podotýká, že u lidí, kteří dosáhli určitého stupně duchovního pokroku, už úroveň hluku, v níž se ocitají, nehraje roli, protože jsou s Boží přítomností v kontaktu neustále. Něco podobného měl zřejmě na mysli i Adžán Čá, když svému žákovi naznačil, že skutečným tichem je svoboda na hluk nereagovat.
A člověk, zdá se, nemusí prožít život v mnišském rouchu, aby mu došlo něco podobného. Už zmíněný norský dobrodruh Erling Kagge, který jako první člověk v dějinách došel zcela bez podpory a rádiového spojení na severní a jižní pól, dospěl na svých cestách k závěru, že ticho, které hledá, možná vůbec nesouvisí s decibely. A že jeho hlavní potřebou je mít je k dispozici, když jde ulicemi Osla ráno do práce. „Pro mě je nejzajímavější ticho, které je v mém nitru. Ticho, které si svým způsobem vytvářím sám. Proto už nevyhledávám situace, kdy je kolem mě naprosté ticho,“ píše ve své knize. „Myslím, že ticho ve svém nitru dokáže najít každý. Je tam pořád, i když kolem nás zaznívá spousta různých zvuků.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
