Nejeden pamětník si za života v reálném socialismu sestavil celý seznam věcí, které by nechtěl zažívat znovu. Jedna z obvyklých položek se přitom týkala i bydlení. Zdlouhavé nebo přímo marné hledání bytu patří k traumatům, která se dokážou zapsat do paměti na celý život, a Husákovo centrálně řízené hospodářství se svým zákazem podnikání bylo v tomto směru velmi úspěšné. Městský nájemní byt vlastně nešlo oficiálně sehnat, pokud jej člověk nezískal po společném soužití s babičkou, neměl známosti na bytovém úřadě nebo peníze na pololegální koupi papírů k užívání bytu, jimž se říkalo dekret. Nástup tržní ekonomiky sice nabídku volných bytů postupně zvyšoval, řadu let však ještě žilo Česko se dvojí kategorií nájemníků – držitelé smlouvy na byt z komunismu platili zanedbatelné nájmy, zatímco ti, kdo byli odkázáni hledat si byt na nově se rozbíhajícím trhu, platili desetinásobně víc. Tyhle antisociální nespravedlivé poměry ukončila až deregulace nájmů, která přinesla zvýšení nabídky bytů a nájemníky srovnala na jednu startovní čáru.
Po této zkušenosti se proto nelze divit, že v Česku vládne nedůvěra k pokusům regulovat nájemní ceny bytů, které nedávno ohlásila berlínská radnice. Berlín se podobně jako Praha stal v posledních letech městem, kde ceny nájmů letí vzhůru. Přitom tamní debata o tomto problému je výrazně bouřlivější, než jsme zvyklí z Česka, a levicověji laděné vedení radnice hledá i řešení, o němž pravicovější pražští politici nechtějí ani slyšet. Jedním z nich je i…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
