Legendy a čáry

Konečná

… zase jsem nesledoval slavná výročí v kalendáři.

V klidu jsem pil pivo U Modrý štiky.

Přítelkyně se ptala, jestli posedím, nebo jedu domů.

– Nevim, odpověděl jsem.

Zavolala z budky před lokálem. Do odposlouchávanýho telefonu. Řekla asi, že sedí se mnou atd.

Za pár minut po jejím odchodu se objevili kliftoni. Bouchací parta.

Výčepnímu zakázali točit a u mě hledali zbraně. Zase jsem žádný neměl a mladej Ungr, co měl u sebe meč, už taky vodešel.

Pak to bylo rychlý. Odvoz za roh do Konviktský. Byl zrovna předvečer Vítěznýho úno – úno, jak kdysi v nadšení vykřikl na Letný jeden z našich lídrů. Zřejmě mu vypadlo „r“. Příště to bude třeba „ú“. Mně poslední dobou dost často vypadávají zuby, zvlášť když se snažím výrazně vyslovovat.

V CPZ, tedy v cele předběžnýho zadržení, už byl velkej silnej chalan. Ptal se, co mám.

– Jsem chartista a zejtra je Vítěznej únor.

– Ty seš kartista?

– Ne, chartista.

– To sem teda eště neslyšel. A hrajete ferbla, nebo voko?

– My jen posíláme dopisy vládě, když tu něco neštymuje…

– Jo, vydíračky!

Nechal jsem to tak, jak to chtěl chápat.

– A co ty?

– Já vodkroutil patnáctku na Kartáči za pokus vo vraždu a teď mě to čeká znova.

Chtěl si povídat, zastavit se to nedalo.

Maminka ho jako malýho vodložila do děcáku. Hned v osmnácti si šel sednout za nějakou čórku. Nic neobvyklýho.

Když vylez, potkal paní, co se matce hodně podobala. Svalil ji v průchodu, dal jí nůž na krk a vrčel…