Nemotorně se s dětmi a manželem prodíráme uličkou vedoucí ke Staroměstskému náměstí. Zvoní mi telefon. Přepravní služba slíbila, že s balíčkem dorazí do 10.00 hod. Je 15.05 a Marušce za chvíli začíná vánoční vystoupení. Přepravce nabízí, že nechá balík u sousedky p. Procházkové. Dav turistů nás vleče směrem k orloji. Naštěstí se včas utrhneme a míříme k pódiu, stojícímu hned vedle přeplácaného vánočního stromu. Opět telefon. Paní Procházková prý nechce náš balíček převzít a pán jde ještě zkusit blízké kadeřnictví. „Máte to tam do 19.00, potom zavírají!“ praští mi doručovatel s telefonem.
Mezitím na akci dorazili i prarodiče. Hujerovi jsou pohromadě a Maruška i zbytek dětí se snaží na pódiu udržet melodii při písni Pastuškové. Po vystoupení jdeme vystát frontu na trdelník, který jsme svým ratolestem slíbili. Mikuláš od babičky právě obdržel 200 korun k svátku. Zatímco manžel brblá cosi o zlodějích, podává mi prodavačka údajnou tradiční českou pochoutku a 20 korun nazpět. Doma odkládám nosítko i se spící mladší dcerkou a jdu si pro balík. „Máte ho pod stromečkem,“ ukazuje kadeřnice do výlohy. Je příjemná a usmívá se. A to má za sebou celý den na nohou, paní Procházková!
Mně den ovšem zdaleka nekončí. Každý rok si dávám předsevzetí, že začnu s výrobou adventních kalendářů pro děti včas, abych předešla stresu a užila si to. Je 4. prosince, a já nejenže nemám vyrobeno, ale nemám ani nakoupeno. Je skoro sedm večer, letím do obchoďáku s nejasnou představou, jak by měly kalendáře vypadat. Jasné je jen jedno: Letos budu muset udělat kalendáře tři, protože Madlenka už se odbýt nenechá. Dobře informovaná staršími sourozenci mi od minulého víkendu vykládá, jak bude otevírat šuplíčky a tam bude bonbon.
Představa, že ještě dnes, tak jako v minulých letech, vyrábím kalendář z krabiček od sirek zdobený titěrnostmi, ve mně stupňuje stres. „Ne, letos na to půjdu jinak.“ Kalendáře budou zdravé, rychle vyrobené, dokonale krásné a levné. S tím vystupuji z metra a mířím do galanterie, kde při placení dvou metrů pevné lesklé látky zjišťuji, že ze svých požadavků musím ustoupit. Levné to nebude.
Dokupuji stužky a visačky na dárky. Cestou do zdravé výživy počítám, kolik té náplně vlastně potřebuji. Výsledek mě přivádí téměř k mdlobám. V biu vybírám javorové bonbony, jáhlové kuličky a veganské medvídky. Pro zbytek jdu s poloprázdnou peněženkou potupně do Billy, složení dobrot už raději ani nečtu. Stále si snažím připomínat, že potřebuji 69 kusů, okénko č. 24 totiž vždycky tvoří jiná než jedlá drobnost a s těžkým sebezapřením beru čokoládové mince, vážené karamely, cucavé bonbony a starším dětem i pár žvýkaček s obtiskem. Děti budou nadšené. Tyhle věci k nám nosí jen čert. Při vzpomínce na nejmladší dceru si dávám závazek, že příští rok to bude jinak. Začnu včas a všechny dobroty vyrobím doma.
Domů se vracím okolo osmé s nákupem za děvet set. Dětem se dnes, na rozdíl ode mě, nechce usnout. Manžel začíná být nervózní. Měl o večeru zřejmě jinou představu. Když jdou děti konečně spát, vyrábím kalendáře. Nejdřív šiju na stroji tři dvoumetrové housenky, které plním sladkostmi. Za každou zavážu stužku. Jde to zoufale pomalu. Snažím se manžela přemluvit ke spolupráci pod záminkou, že si tak budu moci jít dřív lehnout. Do postele jdu po půlnoci. Jsem vyčerpaná a chudá. Doufám, že kalendáře děti aspoň potěší. Měla jsme poslechnout svou přítelkyni. Radila koupit „klasiku“ v krámě, to, co se tváří jako čokoláda, vyházet a místo ní nalít domácí. Ó, jak mi to přišlo složité!
Radka Širůčková,
koordinátorka v lesní školce
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
