Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Fokus

Výchova šampionů v Čechách

Co stojí za soužitím trenérů s jejich svěřenci

Markéta Vondroušová a její trenéři
Není to jen o tenise. (Markéta Vondroušová s trenéry Janem Hernychem a Jiřím Hřebcem) • Autor: Matěj Stránský

Na tenisovém kurtu číslo devět na pražském ostrově Štvanice se v neděli vpodvečer rozpinkává dvojice sportovců. Starší hráč v červeném triku hru průběžně glosuje a drobná blondýnka, ladně směrující míčky na zadní lajnu, na jeho slova reaguje smíchem. Všednost výjevu skončí ve chvíli, kdy si kolemjdoucí prohlédne dvojici zblízka. Na kurtu právě začíná trénink Jiřího Hřebce, legendárního českého tenisty a nyní trenéra nové naděje ženského tenisu Markéty Vondroušové, která se před několika dny vrátila z US Open. Ve svých 19 letech na turnaji postoupila do osmifinále a jako 103. hráčka světa porazila například třináctou nasazenou Nizozemku Kiki Bertensovou.

Hřebec však tuhle senzaci naživo neviděl. „Maky“ trénuje pět let, teď v září je mu 68 let a se svou svěřenkyní už několik měsíců kvůli úmornosti cestování na velké vzdálenosti na většinu turnajů nelétá. Kromě zlepšování kondice se tedy Markéta na startu našlápnuté kariéry musí soustředit i na výběr nového trenéra. „Je asi nenahraditelný,“ krčí tenistka rameny po dvouletém hledání. Hráčce vyhovuje, že ji Hřebec při koučování bere jako rovnocennou partnerku a nikdy jí nic autoritativně nevnucuje. „Navíc neřešíme jen tenis. Chodím za ním pro radu i s různými problémy,“ doplňuje. Od půlky září začíná Vondroušová na zkoušku trénovat s bývalým Hřebcovým svěřencem Janem Hernychem (39), Hřebce si ale ponechává „na doma“. „Když slyším prohlášení různých sportovců, kteří v poslední době končí kvůli přístupu trenérů, tak si říkám, že tohle pečlivé hledání za to vážně stojí,“ připomíná Vondroušová téma, které je v Česku v posledních měsících docela aktuální.

I_obalka_R38

O vzájemném soužití trenérů s jejich svěřenci se začalo nahlas mluvit především v souvislosti s koncem kariéry nejúspěšnější české biatlonistky a olympijské medailistky Gabriely Koukalové (28). Ta v dubnu letošního roku oznámila, že při závodění trpěla poruchou příjmu potravy, za což prý mohlo ponižování ze strany některých trenérů. Na konci srpna zase odešla ve svých 25 letech z profesionálního rychlobruslení čerstvá bronzová medailistka z olympiády v Pchjongčchangu Karolína Erbanová. „Nejsem už nadále připravená být obětí manipulativního, ponižujícího a útočného chování trenéra Petra Nováka, jehož lidské a pracovní metody mě nemohou vést k dobrým výkonům,“ uvedla na svém Facebooku bruslařka. Velmi podobně dnes o svých sportovních zážitcích mluví třeba bývalá jednička české moderní gymnastiky Monika Vlčková (dříve Míčková), která kariéru ukončila před dvěma roky v pouhých čtyřiadvaceti letech.

Při pohledu na věk odchodu a úspěchy mladých nadějí se nelze vyhnout znepokojivým otázkám. Jde o náhodné excesy? Nebo je český vrcholový sport zamořen nezvládnutým egem trenérů, které ničí mladé talenty?

Všechno jde stranou

Monika Vlčková se pro gymnastiku nadchla jako šestiletá dívenka, prošla pod rukama několika trenérek a nakonec skončila v nejlepším tuzemském klubu v Brně. „Tady jsem pořád slyšela, že něco nezvládnu, protože jsem úplně blbá nebo jsem vyžraná a neodlepím se s těžkým zadkem od země,“ vzpomíná gymnastka na skutečnost, že v jejím oboru je tlak na váhu všudypřítomný. „Čtyřikrát denně nás vážili a přes oběd jsme nesměli přibrat víc než 300 gramů, jinak jsme museli za trest běhat kolem tělocvičny,“ dodává. V gymnastice platí s nadsázkou pravidlo, že ideální váha je výška minus hodnota 124. Vizuálním ukazatelem je pak obraz v zrcadle při výskoku: zhubnout by se mělo vše, co se při skoku pohne. Honba za stále nižší váhou se začala brzy podepisovat na gymnastčině zdravotním stavu: přicházely únavové zlomeniny, u důležitých prvků se nedokázala postavit na nohy, často přecházela zranění a nemoci.

Před kvalifikací na letní olympiádu v Riu de Janeiru se snažila – na pokyn trenérů – zhubnout dvě kila. „V den odletu jsem málem zkolabovala. Celou cestu na závody jsem probrečela, nebyla jsem schopná unést ani batoh a šla jsem psychicky ke dnu. Při vystoupení jsem v každé sestavě udělala chybu a pořád si jen opakovala, proč jsem toho tolik vytrpěla, když teď nemůžu předvést, co umím,“ popsala před časem pro projekt Bez frází.cz náladu, v níž ukončila vrcholovou kariéru a z klubu odešla. A i když nyní rekreačně trénuje malé gymnastky v Hrušovanech u Brna, na závody se dívat rozhodně nechodí. „Nese to s sebou spoustu negativních pocitů, které nejsem stále schopná řešit. Pořád nechápu, že jsem to mohla tehdy považovat za normální,“ říká Monika Vlčková.

 

 

 

 

 

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel, přihlaste se.
Čtěte již teď v našich aplikacích
App Store Google Play Amazon
I_obalka_R38
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 37 článkům z tohoto vydání.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte