Dopis z Tel Avivu

Jak to, že nejsi ve školce, ty rošťáku?“ ptala se paní prodavačka ve stánku s čerstvým džusem hebrejsky mého staršího syna, když se asi v deset ráno potloukáme s kočárkem městem. V té době mu bylo dva a půl roku a tomu mladšímu osm měsíců. Jindy zas někdo odtušil, že děti musí být po nemoci, a tak je mám momentálně u sebe. Za den potkávám po Tel Avivu, kde teď trávíme léto, desítky Izraelek, kterým spí v kočárku potomek. Když ho ale vyndají, můžete se vsadit, že je miminku míň než půl roku. Starší děti pak plošně mizí do jeslí a vyrojí se až kolem půl páté odpoledne, kdy je jeden z rodičů vyzvedává.

Rozhodně nejsem z těch, kdo by tvrdil, že všechny rodiny a zejména matky musí mít malé děti doma. Naopak zastávám názor, že každá rodina si to má právo zorganizovat tak, jak jí nejlépe vyhovuje. Sama pracuji na půl úvazku za pomoci chův a smekám před jakýmkoli uspořádáním, ve kterém jsou všichni spokojení. Izraelci jsou však pověstní tím, že svoje názory nabízejí na potkání i cizím lidem. Proto vím, že si nad tím naším hromadně ťukají na čelo. Nemít syny v kolektivní péči je tady považováno za tak podivínské, jako bych jim odmítala povinná očkování nebo je vzdělávala doma až do puberty. Není dne, aby někdo neutrousil, že kdyby byli synové v jeslích/školce, budou mnohem lépe vychovaní, spoustu se toho naučí, budou dobře socializovaní a patřičně je to utuží. A že tam mívají malé děti průjmy a všemožné nemoci? Že tam děti brečí? – Budou pěkně odolní. Přežili jsme to kdysi my,…