Pomni, komu pomník

Jošt, Jiří Mahen, Leoš Janáček, Cyril s Metodějem a bratři Mrštíkové – nedělní procházku brněnskými parky může zpestřit řada poutavých příběhů. „Ten o panu Mendelovi a hrášku!“ dožaduje se neteř a oči jí zvědavě svítí, i když o zakladateli moderní genetiky by už mohla klidně vyprávět sama.

„A kdo je tohle, teto?“ drápe se na piedestal uprostřed zdupaného trávníku. „To je liška Bystrouška,“ krčím rozpačitě rameny před normalizační plastikou manekýny v liščím kožichu. Problém obsahu a formy teď ale bledne před problémem, který zanedlouho vyroste opodál. Jen přes silnici bude brzy stát pomník brněnskému rodákovi světového renomé, architektu Adolfu Loosovi. Okaté děvčátko prohlížející si sochu je stejně staré jako jedna z jeho obětí.

„Chtěl, abychom se ho dotýkaly. (…) My jsme to nechtěly dělat, a tak jsme se pevně držely oběma rukama okraje vany. Nakonec se mu ale podařilo nám je odtrhnout. (…) A pak dělal ještě něco…,“ vypovídaly desetiletá Mizzi Fiedlerová, její šestiletá sestra a dvě osmileté dívky u vídeňského soudu v roce 1928. Jejich svědectví s explicitními detaily a k tomu skicák plný pornografických kreseb nemohou nikoho nechat na pochybách o skutkové podstatě Loosových činů.

Proces tehdy rozbouřil evropskou metropoli, stal se jádrem sváru mezi liberálními zastánci vizionářského architekta a konzervativními měšťany. Díky svým konexím byl však Loos nakonec odsouzen na pouhé tři měsíce podmíněně. Do vězení nikdy nenastoupil.

Brno chce teď stavbou…