Když mlaskání bolí

Začneme příběhem. Jeho téma je ovšem natolik delikátní, že aktéry raději zachováme v anonymitě. Takže: nejmenovaný autor jistého psychologického sloupku v jistém časopise při jídle trochu mlaská. Nemůže za to, ústa drží způsobně zavřená, atypická akustika jeho dutiny ovšem vytváří při chroupání tak silné rezonance, že pronikají ven. A dráždí jeho manželku.

Zdánlivě nevinný problém už několikrát při rodinné večeři eskaloval. Partneři se navzájem obviňovali z bezohlednosti, vzduchem létaly urážky a špagety. Rodinné drama, které mohlo nakonec dopadnout všelijak, se ovšem minulý týden dočkalo naděje na šťastný konec. Onen strávník zjistil, že jeho žena pravděpodobně trpí lehčí formou neurologické poruchy, jež si v poslední době razí cestu k oficiálnímu lékařskému uznání. Jmenuje se misofonie a pro blaho všech podobných rodin se s ní dnes seznámíme.

Pryč z místnosti

Misofonie znamená averzi vůči určitým zvukům, obvykle nepříliš výrazným a produkovaným jinými příslušníky homo sapiens. Může to být zmíněné mlaskání nebo také smrkání, srkání, funění, kašlání, ale i stříhání nehtů, cvakání propisovačkou nebo kapání vodovodního kohoutku. Někomu vadí jeden takový zvuk, jiný misofonik může být alergický na široké spektrum.

Experti tenhle problém dlouho zlehčovali nebo jej interpretovali coby projev odporu k autorům oněch zvuků jako takovým. Dávalo to smysl. Pokud vás někdo štve, je pravděpodobné, že vám budou vadit i jeho akustické projevy. Jistou zdrženlivost v uznání misofonie za legitimní poruchu posiloval také fakt, že tahle averze se častěji vyskytuje u lidí, kteří jsou náchylní k úzkosti nebo depresi.

Když se komunita misofoniků v poslední dekádě začala propojovat na internetu do svépomocných skupin, ukázalo se, že porucha je mnohem vážnější, než se zdálo. V průměru propuká kolem dvanáctého roku života a pocity, které zmíněné zvuky v trpících vyvolávají, mají mnohem větší sílu, než dokážou vystihnout slova „vadí“ nebo „dráždí“.

Misofonici mluví o prudkých návalech zlosti nebo úzkosti, doslova fyzické bolesti, která může být tak intenzivní, že s původcem zvuku nedokážou vydržet v jedné místnosti. Mnozí z nich se z nutnosti naučili jíst o samotě, ty nejtěžší případy se postupně ocitají v izolaci, protože kontakt s lidmi je pro ně příliš stresující. „Vzalo mi to velký kus dětství,“ říká s pláčem v dokumentárním filmu Quiet Please… (Ticho, prosím) o tomto fenoménu jedna taková misofonička Ren Kretzmer. „Jsem odhodlaná to překonat, ale pořád ještě mě ten problém okrádá o šťastné chvilky.“

Urputný mechanismus

Podobné výpovědi nakonec postrčily i výzkum, jehož výsledky dnes dávají trpícím za pravdu. Tým neurovědce Sukhbindera Kumara z Univerzity v Newcastlu například poprvé uložil misofoniky do funkční magnetické rezonance, aby zjistil, co se v jejich mozku vlastně děje. A objevil docela výrazné abnormality.

Mozek misofoniků určité zvuky nevyfiltruje jako nepodstatný šum, naopak z důvodu zvýšené konektivity aktivuje při jejich zachycení část zvanou amygdala, působící pocit ohrožení. Nevinné funění bližních tak vyvolává agresi nebo chuť utéct podobně jako třeba nepříjemná hádka. Misofonie je zkrátka nejspíš regulérní neurologická porucha způsobená nezvyklým propojením mozkových buněk. To je i důvod, proč často vyvolává fyziologickou reakci – dotyčný se při zaslechnutí zvuku potí nebo se mu rozbuší srdce. Špatná zpráva pak zní, že podmíněné reakce se většinou obtížně překonávají vůlí nebo mentálním tréninkem, mechanismus bývá docela urputný.

Ale zpátky k našemu příběhu. Všechny tyhle vědecké souvislosti se onen nejmenovaný redaktor snažil manželce minulý týden vysvětlit. Nedopadlo to ovšem nejlépe. Žena nabízenou diagnózu rázně odmítla. Problémem prý není její poškozený mozek, ale způsob manželova stolování. Zbytek večeře proběhl v nezvyklém tichu přerušovaném pouze tlumeným, neúspěšně potlačovaným mlaskáním.