Ještě v roce 1965 o ní muzikolog Jiří Pilka psal jako o „bezhlasé“ zpěvačce. Starší publikum si na ni muselo zvykat, neodpovídala parametrům líbivého zpěvu. To mladé ale Martu Kubišovou přijalo hned a vyneslo ji na vrchol slávy. Mohl za to právě její neobvyklý hlas. Byl zastřený, temný, tajemný, znepokojující. Není příliš nadnesené tvrdit, že česká populární hudba nepoznala podmanivější. Dokázala jím postihnout daleko složitější pocity, než by člověk od popu čekal. I díky němu se z Modlitby pro Martu stala symbolická píseň, která svým významem pomalu konkuruje národní hymně.
Vážné otázky
Ocitla se na scéně v době, kdy populární hudba přestávala mít ambice jen pobavit, ale pod vlivem blues se do ní vkrádaly i tíživé pocity. Ty uměla Kubišová vyjádřit mistrovsky. Už píseň Loudá se půlměsíc – předělávka Losing You od Brendy Lee – ukázala, že banální verše: „A já chci tím jen říct, že v lásku nevěřím,“ dokáže podat s nečekanou naléhavostí a uvěřitelností.
Na rozdíl třeba od Karla Gotta i Heleny Vondráčkové Kubišová přinášela ve svých písních mnohem fatálnější sdělení. Místo šibalství, rozpustilosti nebo okatého socialistického optimismu v jejím podání vládne – a zvlášť na proslulé desce Songy a balady – tragika, nebezpečí, temné proudy a také nástrahy i svody číhající na ženu, která se netají svou nezávislostí a soběstačností. Tím provokovala.
Nejednou byla stylizována do rolí osudových, prostopášných i opuštěných žen (Lampa, Magdaléna, Denně čekám),…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
