Také kolem nejnovějšího filmu dokumentaristy Víta Klusáka Svět podle Daliborka se podobně jako po jeho Českém snu nebo Českém míru hned po premiéře strhl povyk. Portrét „něžného neonacisty“ vykresluje lakýrníka z Prostějova Dalibora K. jako patetického a nesoudného muže, který nenávidí „cigány i Merkelovou“ a na kameru chrlí rasistické a sexistické výlevy. Je to portrét tak vysoce stylizovaný, že se diváci začali přít, co je ještě autentické a co už nahrané.
Režisér trvá na tom, že celý dokument je odrazem skutečnosti. Hlavní protagonista a jeho matka se ovšem ozvali s jinou verzí – všechno prý hráli podle přání režiséra a v ruce navíc mají smlouvu na hraný film. Mezi slovním ping-pongem obou stran padlo první trestní oznámení na Dalibora K. za propagaci nacismu a kauza dostala další rovinu. Svět podle Daliborka tak aktuálně vstupuje do kin s reklamou k nezaplacení. Zároveň ale vybízí k zamyšlení nad hranicemi dokumentaristické etiky.
Vytýkat Klusákovi zvolenou formu inscenovaných výjevů, v nichž mu výstřední protagonisté na povel rekonstruují bizarní události z vlastního života, je možné, ale v principu to není problém. Hranice mezi fikcí a dokumentem se totiž stírají běžně: mluví se o fikčním dokumentu nebo dokumentární fikci. Skutečnost je záměrně zkreslovaná třeba v mockumentech, což ale ještě neznamená, že o ní nakonec pravdivě nevypovídají.
Skutečným problémem však je možná míra manipulace s Daliborem. Vztah mezi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
