Měly vyjít osobní zápisky Jiřího Cieslara z let, která předcházela jeho dobrovolné smrti? napadne mnohé čtenáře nad knihou Matouš. Deník z let 2003–2006. Autor se vyjádřit nemohl, rozhodli za něj druzí: rodina a nakladatelství Torst. Cieslarovi blízcí a známí vystupují pod skutečnými jmény a odhalují se mnohá potenciálně zraňující tajemství. Navíc Cieslar nemohl text po sobě upravit a je třeba se ptát, jak zapůsobí na někoho, kdo se zde s autorem možná setkává poprvé. Širší veřejnost si ho pamatuje jako filmového kritika. Žák Václava Černého, dědic Sergeje Machonina a Jana Lopatky však psal také o filozofii a literatuře. O všem, co rezonovalo s jeho vnitřní potřebou opravdovosti.
Filmové dílo, a nejen filmové, pro něj bylo „chrám i tvrz“ – a to, čím jej zasáhlo či proměnilo, chtěl co nejvýstižněji sdělit. Vyrůstal na uměleckých filmech šedesátých let, žil v nesvobodě a obojí jej formovalo. Umění chápal jako výraz smyslu lidského bytí, v němž hrál roli nejen estetický a intelektuální, ale také morální, etický rozměr. Cieslarova kniha Hlas deníku (2002) pojednávající o „průkopnících deníkové vnímavosti“ od Goetha po Ionesca patří k tomu nejlepšímu, co v české esejistice vzniklo. Snad ani v jednom nekrologu nechybělo, že ztráta způsobená jeho smrtí je pro českou kulturní obec nenahraditelná, ovšem ani to samo o sobě k vydání deníku nestačí.
Energie znovuzrození
Jméno v titulu knihy patří psychologovi Matouši Řezníčkovi, ke kterému začal Cieslar…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
