0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Od věci12. 11. 20164 minuty

Francouzská sametová

Listopadové události se neprožívaly jen v české kotlině. Revoluční var zasáhl také Čechy a Slováky v emigraci. „V Paříži jsme obíhali blešáky a sháněli zbraně, kdyby bylo třeba jet na pomoc,“ vzpomíná spisovatel a novinář Jaroslav Formánek.

Vsadil jsem se o lahev whisky, že to u nás do Vánoc nerupne. A ruplo.
(Jaroslav Formánek,
listopad 1989) • Autor: František Rychlík

Jak Francouzi vnímali proměny střední Evropy v roce 1989?

Zpočátku nijak. Tehdy slavili dvě stě let od velké revoluce, takže se soustředili na svoje výročí. O proměny socialistického tábora se začali zajímat, až když se probudili východní Němci. Jinak jim střední Evropa splývala v jakýsi mlžný neznámý polotvar. Běžně si pletli Československo s Jugoslávií, Prahu zasazovali do Maďarska… Propadali jen gorbymánii, nekritickému nadšení z Gorbačova, který oproti předešlým kremelským starcům vypadal svěže, elegantně, moderně. Zkrátka jako nový barevný televizor vedle otřískané a nefunkční bedny se zašlou obrazovkou. Což ale odnesly moje tenisky.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Tenisky doplatily na gorbymánii?

Gorbačov zavítal do Paříže v létě 1989. Když projížděl městem, hnaly se za ním davy nadšenců. U pařížské radnice, kudy jsem náhodou procházel, mě tento dav zaskočil a pošlapal mi nové tenisky. Nebylo to příjemné – s vědomím toho, že člověk z komunismu sotva emigroval a ve svobodném světě ho málem ušlapou kvůli šéfovi bolševiků.

Co znamená „sotva emigroval“?

Do Francie jsem přijel v dubnu 1989, takže jsem tam byl krátce. Možná jsem si ty tenisky dokonce koupil z první výplaty, to už si nepamatuji. Zato si vzpomínám, že když rok 1989 skončil a mapa Evropy se nepředstavitelně proměnila, prezident Mitterrand suverénně prohlásil, že se východní Evropa probudila díky zrovna připomínanému odkazu Francouzské revoluce. Kuriózní výrok, když si uvědomíte, že totalitní režimy 20. století v první řadě inspiroval jakobínský teror a likvidace aristokracie a církve.

Kdy jste v roce 1989 pochopil, že se za železnou oponou děje něco převratného?

Měl bych říct po událostech v Polsku neboli tamních svobodných volbách a z nich vzešlé první nekomunistické vládě. Jenže Poláci pro mě byli o dost napřed oproti jiným komunistickým státům. Vždyť měli za sebou Solidaritu, tradici protestů. Což nebyl jen můj názor, podobně se bavili lidé, kteří navštěvovali Tigridovo Svědectví. Osobně jsem začal tušit větší změny, když Maďaři rozstříhali ostnaté dráty na  hranicích s Rakouskem.

Nikdy nezapomenu, jak jsem se jednoho podzimního dne potuloval okolo nádraží Saint-Lazare a v kiosku uviděl deník Libération. Na titulní straně měli fotku z Československa, kde stála nesmírně dlouhá kolona opuštěných trabantů. To ve mně hrklo a říkal jsem si, že můj děda měl nakonec pravdu. Tvrdíval, že se to nikdy nezmění, dokud nepřijdou změny z Ruska. A tou ruskou změnou byla Gorbačovova lhostejnost k narůstajícímu odporu východních Němců vůči režimu.

Jak se prožíval rok 1989 v Tigridově Svědectví?

Nemůžu mluvit za redakci, jejím členem jsem nebyl, ale spíš o skupině emigrantů, kteří do Svědectví každý pátek docházeli. Přečíst si noviny, pokecat česky a pak s redaktory a někdy i s Tigridem zajít na pivo. Z proměn ve střední Evropě byli všichni samozřejmě nadšení. Ze situace v Československu naopak zoufalí. V Polsku byl nekomunistický premiér Mazowiecki, východní Němci utíkali ve statisících, Maďaři mohli kdykoli do Rakouska, jen u nás se v klidu plnily závěry XVII. sjezdu KSČ. Pamatuji se, že ještě v době, kdy padla berlínská zeď, jsme se v Paříži bavili o tom, že doma se nic nestane. Havel prezident? To nikoho ani ve snu nenapadlo. Jak jsem viděl dění v Československu, by mohl popsat můj tehdejší soused, Bretonec Daniel. Vsadil se o lahev whisky, že do Vánoc to rupne i u nás. Vždycky když jsme se na schodech potkali, říkal jsem mu, jak se těším na vánoční dárek.

Jenže Daniel vyhrál.

Díky bohu. V sobotu 18. listopadu jsem ještě spal, když na mě začal bouchat a skrze dveře křičet, ať si pustím rádio. A pak už to jelo i v Československu. I když jsme dlouho nevěřili, že komunisti jen tak pustí moc. S jedním kamarádem jsme obíhali pařížský blešák a vetešnictví a sháněli zbraně, kdyby bylo třeba jet na pomoc. Daleko realističtěji reagoval Tigrid. Pronajal náklaďák, naložili jej zakázanou literaturou a Svědectvím a spisovatel Honza Pelc s ním vyrazil směr Praha. Dlouho se nevracel, Tigrid platil penále za půjčené auto, zprávy žádné. Už jsme měli strach, když se vysílený životem v revoluční Praze objevil. Vrhli jsme se na něj a on jen zasípal: „Teď je to tam úplně nejlepší.“


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články