Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Fokus

Mise tety Idy

Romské děti čekají na sdělení policie, jestli se na ně smí výstražně střílet

38D_foto_Milan_Bures_R36_2016
Říkají dětem, ať se snaží za tři. (Ida Kelarová, asistent Oto Bunda a s kytarou manžel Deziderius Dužda)

Za plotem dětského tábora v zastrčeném koutu severních Čech se počátkem srpna ozvala střelba a rasistické nadávky bílého starousedlíka. Teď střelba dorazila do českých obýváků – incident probírají média a znovu i policie, která původně k nahlášenému případu ani nevyjela zasáhnout. Případ „dětí tety Idy“, tedy romského souboru Čhavorenge, který vede známá zpěvačka Ida Kelarová, každopádně připomíná, jak tu ve stínu divokých událostí velkého světa zůstává fakt, že si Češi stále nezvykli žít se svými Romy.

Nepřijeli, prostě nic

Rekreační areál Pod Jedlovou je na konci prázdnin prázdný. Majitel si udělal dovolenou a oplocené středisko je zcela bez života. První dva týdny v srpnu tu pobíhalo na šedesát romských dětí a mladých lidí v rámci soustředění souboru Čhavorenge. Kelarová a její tým do něj vybírají dětské talenty po romských osadách na Slovensku, v sídlištích, na školách a ve vyloučených lokalitách po celém Česku. Šestý den letošního pobytu připravili vedoucí táborníkům Pochod za pokladem, hru, která je každý rok důležitou součástí sžívání dětí na táboře. „Jdou samy, aby si uměly poradit, ale já je zpovzdálí sleduju a fotím, neradím jim, ani nijak do hry nezasahuju,“ říká Oto Bunda, muzikant, vedoucí na táboře a asistent Idy Kelarové. Na posledním stanovišti měly děti za úkol napsat na papír každý svůj největší životní strach, papírek pak zmačkat, vystavět z pomuchlaných strachů na bezpečném místě malou mohylu a tu zapálit na znamení loučení.

Děti při urážkách nehnou brvou. Zvykly si.

Tweetni to

Reklama
Reklama
Reklama

Stalo se ale něco nečekaného: děti a mladí lidé vedení na táboře k vzájemné pospolitosti a souznění se strázněmi druhých se rozhodli, že své strachy řeknou nahlas, než je podpálí. Sedli si do kruhu a začali o nich mluvit. „Bylo to tak silné, že jsem se musel v jednu chvíli vzdálit, aby mě neviděli brečet,“ popisuje Bunda. Děti se bály o své blízké a o to, aby v životě nezklamaly, měly strach, že nebudou za mnoho stát – a pak dvanáctiletý Nicolas otevřel téma, u nějž se děti a mladí lidé v kruhu na dlouho zdrželi: „Bojím se, že budu pořád sám. Smějí se mi, že jsem cikán,“ říkal kamarádům a dodal, že má strach, že ho nikdy nebudou brát „takového, jaký je doopravdy“. K tématu se přidali ostatní, povídali si o tom, jak jim bílí lidé nadávají, i když se snaží chovat dobře, a co s tím mohou dělat. „Došlo to tak daleko, že přemýšleli, co by se s jejich rodinami stalo, kdyby se teď vrátil Hitler,“ vzpomíná Bunda. „Navzájem se podporovali, objímali, plakali a utěšovali se. Pak strachy podpálili a odcházeli po té katarzi šťastní.“

38A_foto_Oto_Bunda_R36_2016
Terapie v kruhu, děti odhánějí své strachy.

Když se skupina dětí vracela chvíli před půl desátou večerní do tábora, dostaly zapálené „strachy“ opět konkrétní podobu. Ti, co šli na konci, si všimli, že z chalupy vedle tábora vychází muž. „,Cikáni zku...., jděte do pí..,ʻ zařval na nás, a ať jsme zticha,“ říká do telefonu osmnáctiletý Lukáš Lacko z Košic, „a pak se ozval výstřel.“

Nálada v táboře zamrzla a vedoucí řešili, jestli mají zavolat policii. „Děti měly takovou radost, že obstály v úkolech, že mnohahodinové putování samy zvládly, že jsme se rozhodli to nekazit, nevystavovat je výslechům a počkat, jestli se bude situace opakovat,“ vysvětluje ve své kanceláři v budově Rudolfina Petr Kadlec z České filharmonie. Už tři roky spolu s dětmi jezdí na tábory nacvičovat koncert také patnáctka filharmoniků a doprovázejí je pak i na podzimních koncertech Čhavorenge v Rudolfinu.

Dočkali se o dva dny později. V sobotu v půl deváté ráno vedoucí pustili dětem k rozcvičce hudbu a u tábora se ozvaly tři výstřely. Vzápětí, už s holýma rukama, vběhl do táborové kuchyně soused, rozhlédl se a z pětice přítomných si vybral jediného Roma, manžela Idy Kelarové Dezideria Duždu. „Ty černej zmr.., buze....., pojď ukázat, jakej seš chlap, vy černý huby zas.... cigánský, takhle nadával. Všechno ve mně vřelo, ale ránu jsem mu nedal, naštěstí jsem to vydržel a podařilo se mi ho dostat z areálu i bez toho,“ vzpomíná u svého domu v Bystrém u Poličky Dužda. „Venku pak ještě volal něco o cikánech do plynu, to už je takové sousloví, co se tady vžilo,“ dodává Ida Kelarová.

To už se majitel objektu sebral a jel nahlásit incident do deset kilometrů vzdáleného Varnsdorfu na policii s tím, že policisty přivede, aby zjistili, co je to za zbraň, kterou se střílí u tábora. Když se dlouho nevracel, zavolala na policii do Varnsdorfu také Ida Kelarová. „Chtěla jsem, aby už rychle přijeli, měli jsme strach, ale policista mi řekl, že mají své postupy, a típl telefon,“ říká Kelarová. Zavolala tedy o pomoc na linku 158. „Tam se mě ptali, jestli střílel po dětech, a když jsem řekla, že ne, ptali se jen, jakou zbraní se střílí.“ Po zjištění, že právě tohle nikdo neví a že by bylo fajn to zjistit, policisté na tísňové lince prohlásili, že vše předají do Varnsdorfu. „Prostě nepřijeli a předali to těm, kteří už o všem věděli a taky odmítli přijet.“

Ida Kelarová se rozjela do Varnsdorfu osobně, další spolucestující pečlivě vybrala kvůli přesnému svědectví: chlapce Lukáše Lacka, který slyšel střelbu a nadávky při návratu ze hry, a kolegy, kteří zažili incident v kuchyni. „Jenže policista nás ani nepozdravil, řekl, že z toho nebudeme dělat kovbojku a že nás nebude všechny vyslýchat. Vybral jen produkční projektu za filharmonii,“ popisuje průběh návštěvy policejní stanice Petr Kadlec z České filharmonie. „Pak se objevil jiný policista, který se nám nepřímo omluvil za chování kolegy, a vyslechl alespoň mě a ještě jedno děvče.“

Do tábora policie každopádně nepřijela. Zjistila prý, že soused nemá zbrojní pas, zavolali mu a on jim – po pravdě – řekl, že střílel z poplašné pistole. „Nikdo toho chlapa nepřijel zkontrolovat, nikdo nás ani děti nepřijel uklidnit, že tomu sousedovi domluvili nebo že to vyšetřují. Nestalo se zkrátka nic. Nechali nás tak,“ zlobí se Ida Kelarová.

Právník České filharmonie poté vedení tábora poradil, aby se obrátila na kontrolní odbor policie s podnětem, zda se chovala skutečně tak, jak má. „To jsme udělali a velmi brzy nám přišel dopis, že postup policie byl v pořádku,“ ukazuje lejstro Kadlec, „a vyrozumění, že šlo o pouhý přestupek.“

Dnes je ale situace jiná: poté co Ida Kelarová poskytla rozhovor o chování policie médiím a poté co filharmonici rozporovali závěr, že výstřely poplašnou pistolí u dětského tábora spojené s rasovými nadávkami jsou pouhým přestupkem, oznámilo krajské ředitelství policie v Ústí nad Labem, že případ znovu otevírá. Zjišťuje, zda nešlo o trestný čin, a prověřuje se postup policie.

Je to neuvěřitelné

Na incidentu Idě Kelarové nejvíc vadí, že i když se romské děti snaží být dobré, dodržovat pravidla a něco dokázat, stejně dostávají v podobných situacích signál, že na ně většinová společnost kašle.

V jejím táboře – alespoň podle majitele areálu – panuje daleko větší pořádek, než je u dětských táborů běžné. „Na hluk si rozhodně soused nemůže stěžovat. Vedu děti k tomu, že když chce mít Rom v životě naději, musí se snažit třikrát tolik co ostatní. Na táboře prostě panuje disciplína a řád,“ říká jeho šéfka.

Podobně vnímají situaci i členové České filharmonie, kteří si během let vyslechli příběhy, jak si od jejich dětí odsedli bílí hosté a nechali si raději vynést stoly na chodbu. Jak loni v Praze při návštěvě zoo mladý pár procedil nahlas mezi zuby, že jsou tu „gorily v kleci i gorily před klecí“. Jak kdekdo ze slušných Čechů jen tak pokřikuje slova o černých tlamách. A že u toho všeho už děti ani nehnou brvou. „Sami jsme to letos zažili,“ říká Petr Kadlec, šéf vzdělávacího oddělení filharmonie, „kolega trumpetista slyšel před koncertem dvě nastrojené staré dámy nad dortíkem, jak si povídají, že je škoda, že Hitler nežil o deset let déle, že by tu žádní cikáni nekoncertovali. A když jsem doprovázel děti v Rumburku do infocentra na náměstí na toaletu, při zmínce o toaletním papíru řekla jedna pracovnice nahlas druhé, že by jim stačily lopuchy.“

Poté co se dětí nepřijela zastat na tábor policie, přemýšleli vedoucí, jak jim to celé vysvětlí. A nakonec se rozhodli, že nejlepší bude, když jim Petr Kadlec přečte svoji výpověď, kterou nadiktoval na stanici: jak zlý člověk od vedle uráží nevinné Romy a střílí jim nad hlavami. „Poté co jsem dočetl, bylo dlouho ticho. A pak se zvedl Milan, patnáctiletý chlapec, a poděkoval za zastání. Bylo to velmi dojemné,“ vypráví Kadlec.

Milan Sivák žije s rodiči na varnsdorfském sídlišti. V několika panelácích skoupených spekulanty s byty tu bydlí 250 romských dětí a jejich rodiny. Patnáctiletý zednický učeň má po boku svoji dívku Jitku a kamaráda, o táboře jim hodně vyprávěl. Mimo jiné o tom, jak si už navždy bude pamatovat, co mu tam řekli: „V životě budu chtít něco dokázat, dělám to i pro své rodiče a všechny Romy,“ říká Milan. Střelba a nadávky od souseda se ho sice dotkly, bylo to prý horší než to, co obvykle slýchá na ulici od cizích lidí. Nakonec mu to však přineslo i krásný zážitek. „Nebýt toho, nikdy bych nezažil, že jen kvůli nám jel pan Kadlec z České filharmonie až do Varnsdorfu a zastal se nás na policii. Už jsme si pak nepřipadali jako nuly. Pro mě je neuvěřitelné, že jsme mu za tohle stáli,“ vypráví Milan na lavičce v parku.

Kousek odtud sídlí policie, na níž před pár týdny Petr Kadlec diktoval svoji výpověď. O tom, proč nejeli na místo, kde padly výstřely a urážky, a proč jsou podle nich výstřely a rasistické nadávky jen přestupkem, se tu bavit nechtějí: vedoucí stanice Kamil Nováček jen po kolegovi vzkazuje, že věc je v šetření a nebude se k ní vyjadřovat. Už tento týden by mělo být jasné, k jakému závěru nadřízení pana Nováčka v Ústí nad Labem dospěli.

Beru to zpět

V patrové chalupě u tábora je odpoledne prvního zářijového dne jen manželka místního střelce z poplašné pistole Martina Kouta a jejich dvě děti. V dřevěném kotci poštěkává ohař, mladší dítě mu do kotce bouchá klackem, matka zatápí v kamnech. „Manžel není žádný rasista, jen mu ruply nervy. Protože když tady celý den posloucháme, jak ty děti hlučí, tak nám to prostě vadí,“ říká hnědovlasá třicátnice. Uznává, že děti v romském táboře dodržovaly večerku, ale dodržovaly ji, jak říká, „podezřele“. „Mně to přišlo, že nám to dělají naschvál,“ líčí paní Koutová, „za pět deset si tady pozpěvovaly a pokřikovaly na sebe, a pak najednou jako když utne, bylo ticho. To nás asi provokovaly.“

Její muž, menší, nakrátko ostříhaný chlapík, pracuje v nedalekém pivovaru jako sládek. Do chalupy u rekreačního střediska se nastěhoval s rodinou před pěti lety, dřív tam bydleli jeho rodiče. „Prostě jsem vystřelil na svém pozemku ze startovací pistole, nic víc. To se snad může. Cvičím tím svého psa,“ vysvětluje u stolku před pivovarskou restaurací. Odmítá, že by na děti procházející po cestě křičel rasistické nadávky, prý jen zavolal „do pí.. buďte zticha“, sprostý byl, jak říká, jen na „toho Roma“ v kuchyni o dva dny později. „To už jsem mu nadával do zas..... cikánů a tak, protože jsem měl dost. Půl deváté ráno, zrovna jsem si přijel pro něco na otočku z práce s manažerem pivovaru, a ten mi říká, to se ti nedivím, že tě to tady štve, protože právě pustili dětem nějakou hudbu. Tak jsem vylítl do té jejich kuchyně, to byla chyba,“ připouští. „Ale ty výstřely těsně předtím, to bylo jen na psa, na tom trvám,“ říká. Martin Kout už se poté, co se případ na policii znovu otevřel, radil s advokátem, a jak říká, nikomu se prý podle jeho rad nemůže podařit spojit střelbu s nadávkami. „Zařval jsem na děcka, aby byly zticha, a pak jsem hned cvičil psa výstřelem, a podruhé jsem cvičil psa se startovací pistolí a pak jsem vběhl do tábora,“ usmívá se. „Kdo mi dokáže, že to není pravda? Je to tak a hotovo.“

38D_foto_Milan_Jaros_R36_2016
Nikdo mu to prý nedokáže. (Střelec Martin Kout) • Autor: Milan Jaroš

Tahle verze je ovšem poněkud účelová a těžko uvěřitelná. Nad touto námitkou Martin Kout krčí rameny. „No dobře, střílel jsem v souvislosti s tím táborem, aby viděli, jaké to je mít u baráku hluk,“ připouští nakonec a vypráví, že mu už pět let celé jaro a léto lezou lidé ve středisku na nervy. Nejhorší byl prý hlučný pobyt cvičenců aerobiku. Poté co letos na jaře na protest jezdil v šest ráno sem tam autem kolem areálu pod okny hostů a troubil, aby ukázal, že randál je nepříjemný, se prý s majitelem daly věci trochu do pořádku a hluk v době nočního klidu už je jen ojedinělý. „Uznávám, že tenhle tábor noční klid dodržoval, ale mně prostě bouchly nervy. Nic proti těm dětem nemám,“ říká a na chvíli se zamyslí. „I když teda nechápu, proč se nenaučí normálně česky, proč zdraví manželku ,dobrý den, paniʻ,“ paroduje romský dialekt, „a nenaučí se mluvit jako my.“

38B_foto_Oto_Bunda_R36_2016
Nejde tu jen o zpěv, děti se na táboře učí, že mají život ve svých rukou.

O tom, že by se dětem, Idě Kelarové a jejímu muži omluvil, neuvažuje. „Co bych z toho měl?“ ptá se. O dva dny později ale telefonuje, že si to rozmyslel, protože ten malér, do kterého se dostal, mu prý nedává spát: zašel do redakce časopisu Romea, který o incidentu jako první informoval, řekl jim tam svou verzi o cvičení psa a romským dětem se omluvil. „Já mu tu omluvu nevěřím,“ odmítá toto gesto Ida Kelarová. „Hlavní je, jak to dopadne s policií: proč nepřijela a jak tohle chování vyhodnotí.“

Děti z Čhavorenge, rozkutálené po celém Česku a Slovensku, se právě teď těší na podzimní koncerty v Rudolfinu a na to, že spolu s filharmoniky začnou natáčet cédéčko. Pracovnice rumburského informačního centra se chystá napsat omluvný dopis souboru za ten „lopuch“ pro romské děti. Teď je na dovolené a její kolegyně vysvětluje, že to myslela obecně, nikoli na adresu Romů, a jen to tak „blbě vyznělo“. Na schodech varnsdorfských paneláků posedávají Romové a vyprávějí si znechuceně o návštěvě ministra financí Andreje Babiše, který jim dal minulý čtvrtek do ruky letáky, ať ho volí, a pak veřejně prohlásil, že v Letech nebyl koncentrák pro Romy, ale že to byl tábor, kde se učili pracovat.

„Já jsem ale šťastný,“ rozfoukává naznačenou marnost zednický učeň Milan Sivák. „Poznal jsem, že mám život ve svých rukou a že to, co dokážu já, ovlivní i mé okolí. A jestli mě v životě nezklame láska,“ pokukuje po hnědooké dívce Jitce po svém boku, „tak vím, že to bude dobré. Teta Ida mi to ukázala.“

38C_foto_Milan_Jaros_R36_2016
Když bude láska, bude dobře. (V kšiltovce Milan Sivák, jeho dívka a kamarád) • Autor: Milan Jaroš

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte