Neuvěřitelné patnáctitýdenní kralování na špici britského žebříčku minulý pátek završila píseň One Dance kanadského rappera Drakea. Viděno optikou populární hudby představuje patnáct týdnů celé věky. Něco takového se naposledy povedlo kapele Wet Wet Wet v roce 1994 s hitem Love Is All Around, absolutní rekordman Bryan Adams si na vrcholu hitparády pobyl týdnů šestnáct.
Dnešní megahit se ale od zmíněných dvacet let starých skladeb nemůže lišit víc. Nemá bombastický refrén, odvíjí se ve středním tempu, vládnou mu posmutnělé verše, v nichž rapper Drake konstatuje, že by si ještě jednou zatančil a lokl si Hennessy. Když odezní, člověk by si ho sotva dokázal vybavit, či dokonce pobrukovat. Přesto je One Dance svou nenápadností a nepravděpodobností úspěchu tím nejtypičtějším hitem 21. století. A v populární hudbě představuje podobný odklon a rozchod s expertními názory, jaké teď zažívají i jiné oblasti veřejného života.
Zespodu
Změnili jsme se tedy v posledních dvaceti letech jako posluchači? Pravděpodobně ne. Nyní máme ale daleko lepší informace o tom, jací vlastně jsme. A často s nimi ještě neumíme pořádně naložit.
One Dance za svoji slávu vděčí prostému faktu, že se změnila metodika sestavování žebříčků hitparád. Britská hitparáda do svých výsledků od roku 2014 už nepočítá pouze prodeje fyzických a digitálních singlů, ale také četnost přehrání na streamovacích službách, jako je například Spotify. A právě tady Drake spolehlivě válcuje veškerou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
