Yes, we can

Na gymnáziu si mí spolužáci vymysleli postavu anglického filozofa ze 16. století, kterému přiřkli nejúžasnější motivační citát všech dob: „Chceš-li milovat, miluj.“ Ano, tak prosté to je.
Od té doby to byla asi jediná motivační literatura, kterou jsem dokázal brát vážně. Protože takzvané dobré rady do života obvykle začnou i skončí u obecných frází, klišé a truismů, s nimiž můžeme souhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s nimi dá dělat.
Teď se mi ale dostala do rukou kniha Nastavení mysli americké psycholožky Carol Dweckové, která mou nedůvěru vůči podobným knihám zásadně nabourala. Letos vyšla v českém překladu a těžko hledat lepší důkazní materiál pro starou pravdu, že všechno jde, když se chce.


Její premisa je banálně jednoduchá – buď věříte na talent, geny, přirozenou inteligenci, pak máte fixní nastavení mysli, nebo na práci, úsilí a na rozvoj sebe samých, což znamená růstové nastavení mysli. Podle toho přistupujete k životu, k práci, k partnerským vztahům, ke svým dětem a k sobě samým. Podle toho se vyrovnáváte s úspěchem i neúspěchem. Stagnujete nebo dovedete lidsky zrát a pracovat na sobě.
Znamená-li pro vás talent víc než snažení, budete překonávat limity jen obtížně. Když vás rodiče vychovají ve fixním nastavení mysli, nebudete mít chuť se vystavovat náročnějším zkouškám ze strachu, že nedostojíte očekáváním. Při růstovém nastavení naopak ustojíte kritiku jako pozitivní zpětnou vazbu, nikoli jako potvrzení své neschopnosti.
Marně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.



















