Kultura Knihy

Návrat do Čech

Korespondence Ivana Diviše přináší svědectví o jeho dlouhém navracení se do Čech

IVAN DIVIŠ: NÁVRAT DO ČECH
IVAN DIVIŠ: NÁVRAT DO ČECH • Autor: Jan Štolba

Ivan Diviš, „numero uno“ českého básnického společenství, jak sám sebe sarkasticky i s typickým haurstvím zve, se do Čech vrátil roku 1997. Za sebou měl sedmadvacet let mnichovského exilu. Staronový domov ho sice ocenil Státní cenou (1995) za knihu Teorie spolehlivosti, sám návrat domů však básníkovi mnoho zkonejšení nepřinesl. Těžko říct, jestli byla víc na vině proměněná, nevlídná doba, či zda si básník osudovou bezútěšnost nosil sám v sobě.

Reklama
Reklama

Plastický obraz jeho dlouhého navracení přináší kniha Návrat do Čech, shromažďující Divišovy dopisy vybraným přátelům z období 1990–1999, tedy do básníkovy smrti. Jako prolog je připojeno pár dopisů ještě z let šedesátých. Divišovo epistolární psaní je neodolatelné; výbušné, vrstevnaté, citově otevřené, jazykově strmé, dynamické. Nechybí humor, vulgarita, histrionství, ale ani vřelost, dojetí.

Ovšemže lépe a s větším gustem se po okolí plije a sršatí. Setrvalé téma Čech a češství pro Diviše znamená spíš poraněný reflex než chladnou analýzu. Prosakuje vším, stejně jako téma psychických běsů či postupujícího fyzického strádání. Setrvalým motivem knihy jsou i roky trvající peripetie okolo vydání Divišova životního díla, Teorie spolehlivosti. I tady se nějak zračí rozeklanost doby a básníkova osudu.

Trestná výprava proti poezii

Dikce Divišových dopisů se mění od adresáta k adresátovi. Rozverně parodicky se básník obrací k redaktoru Ladislavu Vereckému, bratrsky přátelské a účastné jsou dopisy básníku Václavu Vokolkovi. Laskavě panovačný je v dopisech věrné „partě“ kolem režiséra Zdeňka Potužila, jež Divišovi v době jeho dojíždění do vlasti poskytovala důležité zázemí. Jediný dopis, ještě z šedesátoletního prologu, je adresován básníku Karlu Šiktancovi, tehdejšímu Divišovu mladofrontovnímu šéfovi. Už v tomhle vypjatém psaní spatříme příkrost poloh, v nichž se Diviš pohybuje. Dopis naléhavě i vznosně mluví o básnictví, společné generační zkušenosti, o zmrzačení dobou, a dokonce filozoficky předestírá možnost básnické odmlky. Zároveň ale dojde také na líčení pitky v klubu spisovatelů, završené bitkou a záchytkou. Pochopíme – básnictví nebásnictví –, že konkrétní pohnutkou dopisu bylo upozornění Šiktance na možné hlášení ze záchytky a prosba: „Okamžitě je stop!“

Také toto však Diviš píše svému kolegovi nedlouho před odchodem z Čech: „Karle, zmáhá mne těžko definovatelná, zdálky se ohlašující nevolná otupělost, stojí přede mnou naprostá nutnost změnit životní řadu a v praxi provádět to, co neustále prosazuji svými verši. Proměnu.“ Dopis Šiktancovi je křižovatkou všech možných temnot, osobních, uměleckých i dobových, je také daleko lepším shrnutím podstaty poezie než pozdější provokativně nepokorné postoje v otázce bytostného básnictví.

Několik neúprosně se splétajících leitmotovů začne časem knihu nabíjet vysloveně románovým pnutím. V prologu je naznačen Divišův odchod ze země (Odchod z Čech je též titulem básníkovy exilové sbírky z roku 1981), další dopisy však trvale zabydlí dlouze plánovaný, obesnívaný, zatracovaný i nečekaně oprašovaný návrat zpět. Návrat až myticky velkolepý, ale též ubíjející svými přízemními okolnostmi. Tragický svou zpozdilostí, nejistotou, co od něj očekávat. Básník se vrací do země, která se pro něj na emocionální škále posunula od lásky dokonce až za nenávist, k samému pohrdání. Diviš se vrací do situace, kdy se mu sice dostane lásky a úcty kruhu příznivců, zároveň je ale zřejmé, že v nové éře naplno zvítězila tupá utilitárnost a hlas poezie přestal být slyšen.

Prorok a číslo v pořadníku

Motiv návratu je v Divišově epistolárním „románu“ jen zvolna a skrytě dávkován. Zmínky o něm se objevují mezi odstavci o spoustě dalších věcí, pasážemi biblicky jadrnými i zcela věcnými, kázáními, stížnostmi, spíláním, anekdotami, spřádáním plánů i jejich nenadálým rušením. Divišův vztah k věci je ambivalentní. „Pro mě by byl návrat do vlasti dalším exilem,“ píše. Pak se však dotazuje na možnost podnájmu. Myšlenka na návrat ho neopouští. Svěřuje se, že ho přepadla jako „afekt“, nevývratně je pro něj usazena v té nejhlubší citové rovině: „Nelze milovat. Nelze se vrátit.“

Mytických rozměrů pak návrat paradoxně nabude, když se Diviš obrátí přímo na prezidenta Václava Havla s dotazem ohledně bytu. Je odkázán na kancléře Ivana Medka, jenž ho zas odkáže na primátora Koukala. A z primátorských výšin dojde odpověď, jež je esencí neoliberálního utilitarismu a postkomunistické malodušnosti: Vážený Mistře, je možno a) byt si koupit, b) zapsat se do pořadníku… Nad tou odpovědí Diviš mnohokrát soptí i lomí rukama. Mýtus vyhnanství se měl cyklicky završit smířením a zkonejšením. Místo toho pro něj macecha vlast nenašla ani základní velkorysé gesto. Lze se až usmívat dětinskému velikášství, jež si básník do vztahu ke své zemi promítá; nakonec je vykázán do patřičných mezí. Ne už prorok, pěvec, šaman, ale jen číslo v „pořadníku“.

Diviš v dopisech působí jako okouzlující grand, jenž v jistých chvílích může jít pěkně na nervy. Zároveň ale pyšnému i domučenému básníkovi ochotně odpouštíme. Divišovi ovšem nejvíce „sluší“ naštvanost a zuření, ať opravdové či hrané.

Jeho kritický postřeh je s to sežehnout jako plamenomet: „Václav Havel je naivní utopista se snobsko-prestižními rysy.“ A raptus vůči Čechám je svou zarputilou nevyčerpatelností rovnou okouzlující: „Disneyland Česka“; „Čechůvky“; „Těžkoslovensko“; „Čechy jsou už tak konfuzní, že si tam pletou světové strany“; „Čechy – polozem, kde vše je dovoleno, tudíž i všechno zakázáno…“.

Divišovy děsy nekončí ani po vysněném návratu. „Snad je slyšitelné, že jsem v prvních měsících v Praze mohl dvakrát zemřít…“ píše Tomáši Edelovi, řediteli muzea v Českém Dubu a pořadateli památné divišovské výstavy. Konvolut listů určených Edelovi je zvlášť vřelý a ne náhodou knihu uzavírá. Do Divišova téměř ustavičného trýznivého furóre se vplíží náznak katarze. Takto básník reaguje na výstavu v Českém Dubu, uskutečněnou ještě před návratem: „Tentokrát jsem byl obklopen láskou tolikerých lidí, že si uvědomuju hloubku tragédie svého exilu, že nesmím dožít mezi vámi. (…) Nebýti lásky, vše se v následující vteřině rozpadne v narezlý prach. Za tuto lásku neděkuji, ale opětuji ji. (…) Toto všechno je možné ovšem jen doma.“ Vrátit se lze, až když je ke komu. Q

Autor je básník, prozaik a literární kritik.

Ivan Diviš: Návrat do Čech
Torst, 468 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte