Kultura Knihy

Kronika Slovanů

Helmold z Bosau: Kronika Slovanů
Helmold z Bosau: Kronika Slovanů • Autor: Argo

Osud Polabských Slovanů, kteří podlehli germánským výbojům a po polovině 12. století zanikli, působí v českém historickém povědomí jako temné memento. Takhle jsme mohli také dopadnout, nebýt obratnosti českých knížat. Do představivosti školáků vstoupil zejména ukrutný markrabě Gero, jenž sezval na svůj hrad k hostině třicet slovanských předáků a dal je pozabíjet. O vyvraždění tří tisíc Vršovců, které o něco později zosnovali Přemyslovci, se mezi zdejšími vlastenci už tolik nemluvilo.

Reklama
Reklama

Vyhubení Polabských Slovanů se v 19. století přiřadilo k tématům, na jejichž výkladu se česká historiografie nedokázala shodnout s německou. Jedna strana je přičítala zpupné germánské rozpínavosti, druhá pohanské zarputilosti a nesvornosti slovanských kmenů. Podrobnou zprávu očitého svědka Helmolda z Bosau, který v latinské Kronice Slovanů zachytil tehdejší události, laická veřejnost většinou neznala. Díky jejímu překladu nyní můžeme své ustálené představy porovnat se složitějším obrazem skutečnosti. Ani Helmold z Bosau (1120–1177) nezapře zaujatost. Jako Němec a katolický kněz vidí v Polabských Slovanech pohanské barbary, které je zapotřebí přimět k přijetí křesťanské civilizace. Etnická hlediska přitom pomíjí a Slovanům neupírá ani jejich jazyk. Vyzdvihuje misionáře, kteří si  kázání sepisovali slovanskou řečí, a chválí i slovanského knížete Gotšalka, který zaváděl bohoslužby ve slovanském jazyce.

O slovanských národech, které již přijaly křesťanství, píše Helmold celkem s uznáním: „Čechy mají krále a bojovné muže a oplývají kostely a svatým náboženstvím.“ Dodává jen, že se čeští i polští bojovníci vyznačují vedle statečnosti také „nesmírnou krutostí při loupení a zabíjení“ a „v touze po kořisti často nakládají se svými přáteli jako s nepřáteli, takže jsou jen velmi zřídka přibíráni k jakýmkoli válečným pomocem“. Zároveň u nich však nachází spornou pohostinnost spočívající ve velkorysosti, s jakou jsou ochotni dělit se o kořist: „Budeš-li se řídit zákony Slovanů, pak to, co ukradneš v noci, druhý den rozdělíš hostům.“

Díky mírumilovnému úsilí křesťanských kněží se Slované ze severu nechávali v první polovině 10. století celkem ochotně křtít. V jejich zemi vyrostla řada kostelů a bylo tu zřízeno šest biskupství s arcibiskupstvím v Magdeburgu (české země si musely na arcibiskupství počkat ještě čtyři století). Sasové jim však vyměřili nehorázné daně, které je po padesáti letech přiměly ke vzpouře a návratu k pohanství. Na rozdíl od nevinných pohanů, které je třeba přivést k víře, soudí Helmold odpadlíky nesmlouvavě, zvlášť když vypalovali kostely a masakrovali klérus. Při potlačování vzpoury stojí na straně saské šlechty, zdůrazňuje však, že předchozí pokojnou christianizaci narušila fiskálními nároky právě ona.

V Bosau působil Helmold jako farář posledních dvacet let života a pozornost upíná především k bezprostředním slovanským sousedům z kmenového svazu Obodritů. Vyprávění sice začíná výboji Karla Velikého, který si počátkem 9. století tvrdě podrobil tehdy ještě pohanské Sasy, ale následující expanzi čerstvě pokřesťanštěných Sasů na slovanská území ve středním a jižním Polabí téměř pomíjí. Vedl ji východofranský král Jindřich Ptáčník, dobře známý i z českých dějin, neboť právě jemu platil sv. Václav pověstný tribut, a probíhala nadmíru brutálně. Historik Jan Klápště v úvodu ke kronice připomíná, že král Jindřich nechával valnou část slovanského obyvatelstva masakrovat nebo prodávat do otroctví a likvidoval zejména slovanské elity, aby zabránil zárodkům slovanského státu.

Helmold se zaměřuje na oblast mezi dolním Labem a Baltským mořem, kde Sasové volili jinou taktiku. Nehostinná území si podmanili, ale o přímou správu nestáli, a proto slovanským vladařům ponechali značnou autonomii, pokud přijali křesťanství a odváděli daně. Jenže došlo ke zmíněné vzpouře. Následovala dvě století násilností, jichž se dopouštěly obě strany. Nakonec odtud byli Slované vytlačeni a území předáno kolonistům ze západní Evropy.

Když v daleké Praze umíral kronikář Kosmas, byly Helmoldovi teprve tři roky. Nedosáhl srovnatelného vzdělání a nepůsobil v centru dění jako významný církevní hodnostář. Jeho kronika je na rozdíl od Kosmovy kroniky české dílem venkovského faráře z pomezí, kde končila civilizace. I proto se místy čte jako napínavý westernový rodokaps a Slované v ní působí trochu jako indiáni. V jistém smyslu nám ale mohou být blízcí. Vždyť posledními slovanskými Polabany, kteří jakžtakž přežili, jsou Češi.

Helmold z Bosau: Kronika Slovanů
Přeložil Jan Ždichynec, Argo, 300 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte