Mělo se to vědět až za tři týdny, ale v Česku se nic neutají: výběrová komise minulý čtvrtek doporučila ministrovi kultury za nového šéfa Národní galerie Vladimíra Rösela. Neznámého manažera a ekonoma, který zatím neměl se zdejším uměním vůbec nic do činění. Komise mu dala přednost jak před tvrdým kritikem dosavadního vládce galerie Milana Knížáka Jiřím Fajtem, tak před současným ředitelem Moravské galerie v Brně Markem Pokorným, který s Knížákem nikdy neměl větší problém. Oba byli favority výběrového řízení. Jenže v souboji o to, jestli má galerie po Knížákovi zcela obrátit kormidlo svého směřování, nebo jen mírně změnit kurz, nakonec zvítězila myšlenka, že nejlepší bude, když do ředitelského křesla usedne někdo, kdo nepatří ani ke Knížákovým odpůrcům, ani k zastáncům.
Připomíná to řešení politického volebního patu. Když nemá navrch pravice ani levice, přistoupí se k takzvaně nestranné úřednické vládě. Od ní se pak čeká, že místo ideologických půtek sáhne ke krokům, které vyřeší ožehavé problémy naší přítomnosti a budoucnosti. Ovšem jak nás zkušenost s podobnými zlatými středními cestami poučila, není všechno zlato, co se třpytí. Právě náhradníci v křeslech profesionálů se ukázali jako snadno ovlivnitelné nástroje dobře skrytých lidí, kteří je využívali ke svému prospěchu, a nikoli k obecnému blahu.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc