Revolucionáři

Narodil jsem se v Anglii v roce 1948, ve správném čase pro Beatles: když nahráli Love Me Do, bylo mi patnáct. O tři roky později se objevily první minisukně a já byl dost starý na to, abych ocenil jejich přednosti. Vyrůstal jsem v éře prosperity, bezpečí a pohodlí, a tak když přišel osmašedesátý, začal jsem se bouřit. Jako mnozí příslušníci poválečné generace, i já byl ve svém nonkonformismu konformistou.

Jak je krásné šokovat měšťáka!

Nedá se popřít, že v šedesátých letech bylo dobré být mladý. Zdálo se, že vše se neuvěřitelně rychle mění a že svět ovládají mladí – toto pozorování je statisticky doloženo. Na druhé straně, přinejmenším v Anglii, se změna ukázala klamnou.

Jako studenti jsme protestovali proti tomu, že vláda labouristů podporovala válku ve Vietnamu. Vzpomínám si na jednu takovou demonstraci v Cambridgi po vystoupení tehdejšího ministra obrany Denise Healyho. Vyhnali jsme jeho auto z města – jeden kamarád, dnes manžel vysoké představitelky EU pro zahraniční politiku, vyskočil na kapotu auta a zuřivě bušil na okna vozidla.

Až když auto i s ministrem odjelo, uvědomili jsme si, že je už velice pozdě – za pár minut začínala večeře v naší koleji. Nechtěli jsme o ni přijít, a tak jsme se poklusem vydali zpátky do města. Vedle mě běžel policajt v uniformě, jehož úkolem bylo dohlížet na demonstranty. Podívali jsme se na sebe. „Co myslíte, vydařila se…