Když se před osmdesáti sedmi lety v Terezíně narodila, nechtěně se zasloužila o lokální aféru. Ono zvláštní jméno Běla jí vybrala teta, avšak pro kněze znělo pohansky, a proto holčičku odmítl pokřtít. Choulostivá záležitost se srovnala teprve po zásahu otce, který faráře usmlouval na Běluši, což odvodil od Libuše. Jako by se ten prvotní rozruch něčím otiskl do její povahy. Po celý život zůstala tato krásná, vždy elegantní a neobyčejně kultivovaná dáma oddělená od rušného světa jakýmsi neviditelným závojem odstupu, ostychu, zdrženlivosti, umocněným i stínem velkého manžela, básníka a výtvarníka Jiřího Koláře.
Přesto v tomto stínu vytvořila jedno z nejoriginálnějších českých uměleckých děl v podobě fotografií, asambláží a koláží, sestavených z obyčejných předmětů – knoflíků, patentek, úlomků žiletek, bavlnek nebo lidských vlasů. V rozhovoru pro Respekt se před třemi lety přitom charakterizovala následovně.
„Já se nepokládám za velkou umělkyni. Vždycky jsem byla spíš plaché povahy a nikam jsem se nikdy necpala.“
V době, kdy většina umělců razí zcela opačné názory, jistě výjimečný postoj. Kdy osoba a její život nejsou až tak důležité, ale spíš to, co v sobě i v okolí objevuje a skrze svou vnímavost, empatii, inteligenci a postřeh předává jiným. „Na ploše rozhodíte nějaké objekty a začnete s nimi pracovat. Okolní svět zmizí, ruce si hrají…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
