Odvážná řeč
Odříkal přísahu a obrátil se čelem k davu skoro dvou milionů lidí. Na chvíli mu to vyrazilo dech. Svůj první prezidentský proslov začal číst s nervozitou. Z hlediska stylu to nebyl jeho den. Je ale možné, že svůj přednes potlačil, abychom se soustředili na význam jeho slov.
Igor Lukeš
(1950) je profesorem na Bostonské univerzitě, kde přednáší historii a mezinárodní vztahy. Publikoval několik knih, například Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis anebo Československo mezi Stalinem a Hitlerem: Benešova cesta k Mnichovu.
Než podepsal zákon o emancipaci otroků, varoval Abraham Lincoln Kongres, že „dogmata minulosti nemohou adekvátně naložit s bouřlivou přítomností. … Protože naše krize je bezprecedentní, musíme se naučit myslet a jednat novým způsobem.“ Přesně tak by se dal shrnout Obamův inaugurační projev. Začněme ale od začátku.
Nejdřív mu vyčítali, že je mladý a nezkušený; nepodaří se mu dát dohromady organizaci voleb a nesežene na ni peníze. Pak se jedněm nelíbilo, že vypadá jako černoch, zatímco pro jiné nebyl dost černý. V primárkách vypadal jako koloušek (novináři mu říkali Obambi), který upřeně civí do světel řítícího se clintonovského expresu a není schopen se pohnout z místa. Když postoupil do kola prezidentských voleb, bylo zase jisto, že s prostředním jménem Hussein nemůže vyhrát v souboji s válečným hrdinou.
A přece! Teď stál na místě, kde inaugurujeme prezidenty. Odříkal přísahu a obrátil se čelem k davu skoro dvou milionů lidí. Na chvíli mu to vyrazilo dech. Svůj první prezidentský proslov začal číst s nervozitou. Z hlediska stylu to nebyl jeho den. Je ale možné,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
