Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Nejlepší „český“ román

51_mawer_R48_2009_n.jpg
51_mawer_R48_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Mawerova pocta brněnské vile Tugendhat a jejím autorům

Je několik způsobů, jak uskutečnit utopii, a všechny jsou špatné. Ke všem je zapotřebí ideálů, peněz, moci a násilí, tedy věcí, které v utopii samotné nemají místo. Pro literaturu, jež je sama utopickým projektem, založeným ovšem na principiální neuskutečnitelnosti, je to jedno z velkých témat: lákavost utopií, jež v sobě utápějí lidské životy jako malá koťata. Také o tom je román britského prozaika Simona Mawera Skleněný pokoj. Knihu, jež byla letos v Británii nominována na Booker Prize, vydalo promptně nakladatelství Kniha Zlín ve výborném překladu Lukáše Nováka.

Utopie je ve svém etymologickém smyslu místem mimo prostor, doslova „nemístem“ (útopos). Už tím je vystižen základní rozpor a napětí: každá věc na tomto světě je lokalizovatelná, utopie jako „nemísto“ se tohoto světa netýká, přesto se čas od času někdo pokusí s tímto světem ji zkřížit. Nacismus i komunismus vynaložily obrovské prostředky, aby uskutečnily něco, co se přinejmenším zpětně jeví jako – ano – naprosto nemístné.

51_mawer_R48_2009_s.jpg
51_mawer_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Stroj na bydlení
Nad městem stojí dům. Je postaven za pomoci moderních postupů podle pokrokových představ funkcionalistického architekta: čistý, racionální a kontinuální prostor, který stírá hranice mezi uvnitř a venku, čímž naplňuje ideu otevřenosti a prostupnosti. Tím domem je slavná brněnská vila Tugendhat navržená architektem Miesem van der Rohe. Když do ní Simon Mawer poprvé vstoupil, jeho prozaický smysl ho upozornil, že v blízkém okolí se nachází téma na román. Z vily Tugendhat se v jeho fikčním světě stala vila Landauer, z Miese van der Rohe architekt von Abt a z rodiny textilních továrníků Tugendhatů rodina výrobců automobilů Landauer. Idea však zůstala a zůstala například i slavná onyxová stěna, ve které zapadající slunce zažíhá obraz čehosi, co se do tohoto prostoru vlastně nehodí: vášně.

Skleněný pokoj je příběhem domu, jenž měl být uskutečněnou utopií, strojem na bydlení, a zároveň příběhem jeho obyvatel. Mawerovi se daří oživit atmosféru první republiky; vzhledem k tomu, že jeho postavy pocházejí z velmi dobře situovaných kruhů, nemusí si dělat hlavu s nebezpečím idealizace doby. Románem – a skleněným pokojem samotným – prochází skladatelka s tragickým osudem Vítězslava Kaprálová nebo překrásná Hedy Lamarr, slavná nahá kráska z filmu Gustava Machatého Extase. Padají jména Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka… Ideální prostor skleněného pokoje slouží autorovi jako zvětšovací sklo či fokus, ve kterém se atmosféra první republiky koncentruje: sny o soužití národů, víra v pokrok a racionální uspořádání světa, duch přátelství pro ty, kdo na to mají. Je nutné si uvědomit, že Viktor a Liesel Landauerovi nejsou dnešními zbohatlíky první generace: na rozdíl od nich umí světové jazyky, milují moderní umění a děti pro ně nejsou přežitek.

Simon Mawer v celém románu velmi dobře pracuje s opozicemi. Utopický prostor skleněného pokoje se brzy ocitne v dobovém kontrapunktu vůči ideologii nacionalismu a záhy nacismu. Humanistický sen o jednotě musí ustoupit jiné jednotě; té má být dosaženo nikoli sdílením rozdílného, ale rozdělením sdíleného. Hvězda první republiky hasne, Hitler si bere Sudety, nastupují rasové zákony atd. Pro zčásti židovskou rodinu Landauerů to znamená jediné: nutnost opustit svůj dům, emigraci do Švýcarska a později do Ameriky.

S erotikou pod krkem
Kulisy první republiky a druhé světové války svedly část recenzentů k tomu, psát o Skleněném pokoji jako o historickém románu (např. Ondřej Horák v LN). Je jím asi tolik jako Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí; v obou případech jde o romány v první řadě milostné. Samozřejmě: tragikomické vědomí toho, že intimní vztahy se sice odehrávají v posteli, ale tato postel stojí na jevišti dějin, patří ke standardní výbavě evropského prozaika. A s Kunderou toho má Mawer společného více. Například muzikálnost, jež se na povrchu projevuje v častých hudebních motivech a skrytě v práci se slovem a v kompozici. Ale také přesvědčení, že ať jsou lidské vztahy jakkoli komplikované a komplexní, erotika je drží pěkně pod krkem. Postava bisexuální femme fatale Hany patří k tomu nejlepšímu, co román může nabídnout, a je to vlastně její příběh, který prostupuje všemi obdobími od první republiky až po konec 60. let.

À propos postavy: Mawer ovládá cenné umění charakterizační zkratky. Když ve třech čtvrtinách románu přijde se dvěma novými hlavními postavami, čtenáře to zarazí a snad i roztrpčí. Mawerovi však stačí pár stran, aby těm dvěma vdechl tolik života, že na rodinu Landauerů rád dočasně zapomene. Najednou je tu Zdenka, baletka po úrazu, která pracuje po válce ve vile Landauer jako fyzioterapeutka, a její milenec Tomáš, pro nějž v tom racio-nálním prostoru nakonec tančí nahá – a pak se samozřejmě milují. Jejich příběh je báječnou povídkou uvnitř románu. Přesto právě s postavami je spojena největší potíž knihy. Ne že by je autor neuměl napsat, jen se příliš často poněkud neuvěřitelně potkávají. Zvláště v závěru Mawer propadne malomyslnému dojmu, že román potřebuje ještě nějakou tečku, „osudové“ setkání. Lze pochopit, že chtěl osud vily Landauer a jejích obyvatel dovést až do roku 1990, ale kdyby skončil už v roce 1969, učinil by z hlediska kompaktnosti příběhu lépe.

Není pravda, že bychom za socialismu neznali Paříž nebo New York. Znali jsme jména všech těch ulic, náměstí, kaváren a barů z literatury. Jean Dutourd nás v Hrůzách lásky provedl po Paříži, Saul Bellow nám ukázal Chicago. Topologie světových měst byla literární, a tedy utopická. Mawer svým „českým románem“ situaci poněkud mění: najednou jsou to dobře známé ulice, které se zároveň stávají utopickými, neboť jsou součástí světové literatury. Koneckonců, takový je snad smysl literatury vůbec: navzdory všem politickým fantazmagoriím ukázat, že utopie možná je. Ne ve smyslu dokonalého světa, ale ve smyslu dokonaného či úplného světa; ne prostřednictvím ideálů, peněz, moci a násilí, ale jako výsledek empatie, intelektu a fantazie. Toho všeho lze ve Skleněném pokoji najít až až.

SIMON MAWER: SKLENĚNÝ POKOJ
Přeložil Lukáš Novák, Kniha Zlín, 394 stran

Autor je redaktorem časopisu Host.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte